63# J. M. Coetzee - Život a doba Michaela K.

O tom, jak postižený syn pomáhá své nemocné matce utéct před občanskou válkou z Kapského města do vesnice, kde se narodila.

Mořil se celé odpoledne a do večera se mu listem pilky na železo podařilo vyříznout na obou koncích tyče závit, kolem něhož mohl obtočit trsy coulových podložek. Jakmile se kola nasadila na tyč mezi podložky, stačilo jenom okolo tyče navíjet kličku po kličce drát, aby se podložky neustále dotýkaly kol, a problém byl vyřešen. Tu noc skoro nejedl a nespal, byl jako na trní, aby dílo zdárně dokončil. Ráno rozebral sedátko ze starého vozíku a vyrobil úzkou bedýnku s třemi bočnicemi a dvěma dlouhými rukojeťmi a přidrátoval ji nad nápravu. A tak mu před očima vyrostla sražená rikša, která i přes svoji chatrnou konstrukci unese jeho matku; a ještě ten večer, když studený severozápadní vítr zahnal všechny na promenádě, kromě těch nejotužilejších, pod střechu, mohl opět matku, zachumlanou v kabátě, vyvézt na projížďku po nábřeží, která jí vykouzlila úsměv na rtech.

Poslal: Ondřej

62# Bohuslav Reynek - Rybí šupiny

Žebř Jákobův

Trpíš-li a máš-li za to, že toho je příliš, uchop svoje srdce, stiskni je, aby na chvíli nekřičelo, a potom pohleď a pomni: na Golgotě strmí žebř Jákobův, to jest kříž, a na něm je Pán, kterého tam zdvihli, a výše nemůže sám ani o píď, a daleko jest odtud Království, kam se mu Otec skryl s bezmeznou ironií. Nijak se nevznáší v lehkosti ducha, ale je tažen k zemi, až mu to rány trhá, visí jako bezduché maso a nic mu nezbývá, ačkoli je Bůh, než aby jej mrtva složili na zem a pohřbili do země a potom aby prošel peklem, než bude vzkříšen a oslaven, než vstoupí na Otcovu pravici. - Nestrachuj se tedy na svém žebři, drží tě hřeby bolesti, abys nespadl nevčas ani nevčas nevzletěl; táhne-li tě země, je to dobré, má právo na tvoje tělo a její krev je lázní na obmytí z pyšných úšklebků Luciferových, které se odrazily v Evině tváři, když poslechla hada, a které dědíme a roztahujeme.

Díky tomuhle příspěvku jsem se dala do čtení Reynka a můžu jen poděkovat - tenhle úryvek mi dodal sílu. Děkuju.
Drazí čtenáři, posílejte! :)

61# Marek Šindelka - Chyba

Je zvláštní, že člověk nevydrží nespat. Rychleji než hladem může zemřít přílišnou bdělostí. Pokud se tělu dlouho nedostává snů, umírá. Pokud je mysl příliš dlouho racionální, umírá. Prožitek ve snu není o nic méně skutečný než prožitek v bdělém stavu. Smysly fungují stejně v obou případech, všechny chutě, doteky, pachy a ostatní vjemy jsou ve snu plnohodnotné. V bdělém stavu nerozumíme logice snu a ve snu neplatí zákonitosti a pravidla bdělého stavu. Stejně jako si často nemůžeme jasně a přesně vzpomenout na většinu událostí ze sna, tak ve spánku si pamatujeme jen málo z času, kdy nespíme. Jsou to dva světy, v nichž žije naše tělo. Vlastně jen mozek a smysly. Dva světy navzájem propojené křehkou spojnicí naší paměti, která kvůli své omezenosti funguje zároveň jako jejich nejostřejší předěl.

Poslala: Dagmar

Aktuálně

Jak jste si možná už všimli, do dolní části blogu (hned vedle archivu) jsem přidala tři odkazy pro všechny správné knihomoly.  iLiteratura, Česka bibliografická databáze a Goodreads - stránka v angličtině, kde běžní čtenáři píšou recenze na knihy, dávají si doporučení apod.
iLiteraturu a ČBDB jsem taky požádala o propagaci Le Café Voltaire na jejich webu. Z ČBDB mi odpověděli, že nemají příliš cest, jak o nás dát vědět, leda pokud by o něčem podobném psali v novinkách. Od iLiteratury mi přišel následující e-mail:

Dobrý den,

musím vás zklamat, uvedení jména autora a názvu díla ještě neznamená, že můžete publikovat, co chcete - správně byste u autorů (v případě překladů také překladatelů) žijících a těch, od jejichž smrti neuplynulo 70 let (po tuto dobu jejich práva spravují dědici), měli mít svolení s publikováním ukázky. U některých děl navíc po určitou dobu po vydání mají výhradní právo k publikování konkrétní nakladatelé...

Bez svolení můžete uvést pouze krátkou citaci... podrobnosti uvádí i Wikipedia:

http://cs.wikipedia.org/wiki/Autorsk%C3%A9_pr%C3%A1vo

jovanka šotolová
šéfredaktorka časopisu iliteratura.cz

Paní Šotolové jsem zeptala, podle čeho se tedy dá rozlišit rozsah citátu a ukázky, protože si myslím, že naše příspěvky jsou právě ony krátké citace. Odpověď jsem bohužel nedostala. Co si o tom myslíte vy? Jsme podvratným živlem podsvětí?
Mimo jiné mám ještě malou připomínku k zasílání úryvků - pokuste se vybírat kratší texty. Vím, někdy to nejde, protože jsou věty postaveny tak, že je od sebe nelze odtrhnout, tím by samotná ukázka ztratila na síle. Ale myslím si, že kratší úryvek je pro čtenáře lákavější. Hlavně posílejte! :)

PS. V menu se neukazují pravidelní čtenáři, teprve až po aktualizaci stránky. Kdyby si s tím někdo věděl rady, byla bych moc ráda :)

60# Rjú Murakami - V polévce miso

            Lidí pořád přibývalo, a tak jsme se rozhodli, že se přesuneme nahoru na most. Na začátku mostu směrem od Cukidži seděl na vlnité lepence bezdomovec. Měl dětský kočárek napěchovaný zavazadly a kolem něho se šířil nepříjemný zápach. Obloukem jsme se mu vyhnuli. Opřeli jsme se o zábradlí a čekali na odbíjení novoročních zvonů.

            „Zajímalo by mě, kdo z nás dvou je pro společnost škodlivější – já, nebo ten bezdomovec?“ poznamenal Frank. Zeptal jsem se ho, jestli si myslí, že jednotlivci mohou společnosti nějak citelně uškodit.

            „Samozřejmě,“ odpověděl s pohledem upřeným na bezdomovce.

            „Lidi jako já jsou pro společnost určitě škodliví. Jsem úplně jako virus. Víš, jenom nepatrné množství virů vyvolává u lidí nemoci, ale kromě nich existuje ještě bezpočet jiných druhů virů. Jejich úkolem je, stručně řečeno, napomáhat mutacím a vytvářet tak různorodost života. O virech jsem taky přečetl spoustu knížek. To víš, když člověk skoro nepotřebuje spánek, má spoustu času na čtení. Myslím, že kdyby na zeměkouli neexistovaly viry, lidstvo by nikdy nevzniklo. Některé z virů pronikají do našich genů a přímo v nich mění genetické informace. Nikdo nemůže s jistotou tvrdit, že v budoucnu nevyjde najevo, že virus HIV, který vyvolává AIDS, třeba přepisuje naše genetické kódy tak, jak to je nezbytné pro přežití lidstva. Já se vědomě dopouštím vražd, vyvolávám u ostatních lidí šok a nutím je, aby se nad sebou zamysleli, takže si myslím, že mě svět potřebuje. Ale k čemu je tu on?“ řekl Frank a znovu se podíval na bezdomovce. Ten dál seděl na kusu vlnité lepenky a ani se nepohnul. I když na mostě bylo čím dál víc lidí, kolem něho bylo pořád volno.

            „To neznamená, že by se lidi jako on vzdali touhy žít. Zřekli se jenom komunikace s ostatními. V chudých zemích mají uprchlíky, ale bezdomovci tam nejsou. Bezdomovcům se vlastně žije snadněji než ostatním. Když odmítáš život ve společnosti, musíš odejít někam jinam, vzít na sebe určité riziko. Přinejmenším já jsem tak v životě postupoval. Lidi jako on se nedopouštějí zločinů, ale jenom degenerují. A já začal tyhle degenerované jedince zabíjet.“

Ahoj,
posílám další úryvek..
Po přečtení knížky doporučuju okamžitě zhlédnout např. film Hanami - čas kvetoucích růží, aby se obraz zvráceného Japonska vyvážil krásným pohledem na Fudži a tancem butó..=) A nečíst před spaním!
Zdravím a přeju spoustu čtenářských zážitků=D
Iva

59# J. W. Goethe - Utrpení mladého Werthera

Děkuji ti, Viléme, za tvou srdečnou účast, za tvou dobře míněnou radu a prosím tě: buď kliden! Nech mě dotrpět, mám při všem soužení ještě dost sil, abych vydržel. Ctím náboženství, to víš, cítím, že je nejednomu zmoženému oporou, nejednomu, kdo umírá žízní, osvěžením. Jenže – cožpak dovede, cožpak musí tím být pro každého? Když se podíváš na ten široširý svět, uvidíš jich tisíce, jímž tím nebylo, tisíce, jímž tím nikdy nebude, ať jim je už kážeš čili nic. A proč by tím vším musilo být pro mne? Neříká-li sám syn boží: že budou kolem něho ti, které mu dal otec? A což když já mu nejsem dán? Když si mě otec chce ponechat pro sebe, jak mi srdce šeptá? Prosím tě, nevykládej si to chybně, nehledej snad posměch v těchto nevinných slovech! Je to celá má duše, kterou před tebou obnažuji. Jinak bych byl pomlčel, jakož se vůbec nerad pouštím do výkladů o věcech, o nichž vím právě tak málo jako ostatní. A přece je to jen sudba člověka, do dna vytrpět, do dna vypít kalich utrpení. – A zhořkl-li kalich i na lidském rtu Boha nebeského, proč bych se styděl ve strašlivém okamžiku, kdy se celá má bytost tetelí mezi bytím a nebytím, kdy minulost září jako blesk nad černou propastí budoucnosti a všechno kolem mne se hroutí, kdy celý svět mi zaniká?! – Není-li to pak hlas zcela do sebe stísněného stvoření, které pozbylo sebe, které nezadržitelně padá do hlubin, zaúpí-li z propastí svých marně pracujících sil: Bože! Bože! Pročs mě opustil? A měl bych se stydět za slovo, měl bych se bát okamžiku, když mu neušel ani ten, který nebesa svinuje jako baldachýn?

 Přispěla jsem já. Sice už tu jeden úryvek z Werthera je, ale to vůbec nevadí. Když jsem si to přečetla, byla jsem dočista omráčená. A nedalo mi to a musela jsem si tu osudovou stranu vyfotit..

58# Ádám Bodor: Okrsek Sinistra

„Koukejte,“ ozval se Nikifor Tescovina, když dojídali. „Něco vám ukážu. Tohle kolečko cibule vypadá dočista jako ucho.“

„Ucho? To se vám povedlo.“

„Podívejte se líp.“

„Opravdu, je to ucho. Opravdové ucho, ale jak se sem dostalo?“

Mezi namrzlými bramborovými slupkami, pokrájenou cibulí a kousky zvadlých jablek leželo na novinovém papíru celé ucho. Trochu chlupaté, trochu zakrvácené, někde čerstvě ulomené.

„Nechci, aby to vypadalo jako dotěrnost, je to opravdu jenom můj osobní názor,“ zašeptal Nikifor Tescovina, „ale myslím, že je vaše.“

Géza Hutira se oběma rukama popadl za hlavu v místě, kde mu bruslařská čepice kryla uši. Ohmatal se a potom si dlaně podržel před očima. Jednu ruku měl suchou, druhá byla lepkavá, umazaná, trochu nahnědlá.

„Hm. Do prdele práce. Určitě jsem do něčeho vrazil. Netuším, jak se to mohlo stát, čestné slovo,“ zasténal téměř omluvně. „Možná tou kovovou trubkou, jak jsem ji vytahoval ze štěrbiny mezi trámy. Jako by tehdy o mě zavadila.“

Coca Mavrodinová nespala, nyní se náhle mezi chuchvalci páry napřímila, odkašlala si a zavolala:

„Teď blbnete, nebo tam opravdu máte ucho toho soudruha? Na to bych se tedy taky ráda podívala. Ukažte mi je!“

Géza Hutira si udělal kolem zmrzačeného místa z dlaně trychtýř, aby slyšel, co si Coca Mavrodinová přeje. Nad tím, co slyšel se trošku zamyslel, a když potom přece jenom porozuměl, smutně potřásl hlavou.

„Bohužel už to nejde.“

Čtyřnohé zvířátko, které mělo barvu spadaného listí jako veverka nebo lasice, hbitě přeběhlo po zmrzlém sněhu s uchem v tlamičce. Opodál je čekalo ještě jedno a zanedlouho bylo slyšet, jak jim mezi zuby chrupají chrupavky Gézy Hutiry. 

Poslala: Iva

57# Bohuslav Reynek: Rybí šupiny & Setba samot

Samota
Samota jest dívka, která má oči jako lampy rozžhaveny touhou a vlasy předlouhé a černé smutkem. Jest žertvou na oltáři chrámu Ticha, jehož základové jsou z bolestí a zdi, žebra, klenby a věž z nadějí a rozbité vitraje z útěch. Sama pak též jest ticha jako perla, a byť byla spalována, skoná teprve v Den poslední. A takovýto chrám chová každý ve své duši, kdo poznal, že jest sám, podle obrazu Toho, Jenž Jest. V každém tom chrámě, jako v arše na vodách opuštění, jsou duše zvířat, a věrně se klanějí Tvůrci. Vedle žertvené dívky pak jest z jedné strany Anděl, z druhé Satan zápasí o ni, někdy podléhá ten, podruhé onen, ale druh druha zahubiti nemůže.

(Rybí šupiny, 1922)

Úzkost
V tmách ozvalo se zalkání,
smrt černé kočky volat slyším,
jíž nikdo živý nepomáhá.

Strast k srdci se mi naklání,
tvář bledne hlubinám i výším
a někdo na ruku mi sahá:

mám bílé kotě na dlani,
oddané důvěře a tiším,
květ oblaku a hrstku blaha...

Jsme dvěma ostny prokláni,
smrt útočištěm je vždy bližším,
naděje jako smrt je naha,

kdo kterou spíše oděje?
Cos trne v každém setkání
nás, smrti, nás a naděje.

___

Duši hostí listopad
chudobou a písní deště.
Mráz už z opuštěných lad
zavolal, a nejde ještě.

Vítr klepe na vod sklo.
Světlo mezi dvěma mraky
jako klíč se zablesklo,
tajemný a křivolaký.

Brána tmy se zachvěla.
Oblak po oblaku sahá.
Svítí v dlani anděla
děsem zkřivený klíč blaha.

(Setba samot, 1936)

Poslala: Daniela

56# Jostein Gaarder: Sofiin svět

Německý básník Goethe jednou řekl, že ten, kdo nedokáže mít přehled o své minulosti v rozmezí alespoň tří tisíc let, žije jenom ze dne na den. A já nechci, aby to platilo i o tobě. Vynasnažím se, abych tě seznámil s tvými historickými kořeny. Jenom tak se staneš člověkem. Jenom tak z tebe bude něco víc než nahá opice. Jenom tak se vyvaruješ toho, aby ses vznášela ve vzduchoprázdnu.

Ona sama je jen náhodný lidský exemplář. Ale když bude znát své historické kořeny, bude tím její existence o trochu méně náhodná.
Sofie na téhle planetě žije jen několik let. Ale pokud se historie lidského rodu stane i její vlastní historií, bude Sofie vlastně stará mnoho tisíc let.

Poslala: Frederika

55# Albert Camus: Cizinec

Kohoutek povolil, prst mi sjel na hladké bříško pažby, a teď, v tom suchém, ohlušujícím třesku, všechno začalo. Setřásl jsem pot i slunce. Pochopil jsem, že se právě zvrátila rovnováha dne, výjimečné ticho pláže, na níž jsem prožil štěstí. Vystřelil jsem pak ještě čtyřikrát do nehybného těla a kulky se do něho zakusovaly, ani to nebylo znát. Jako bych čtyřikrát krátce zaklepal na bránu neštěstí.

Dnes mi umřela maminka. Možná taky že už včera, zatím mi to není jasné. Z útulku přišel telegram: "Matka zesnula. Pohřeb zítra. Hlubokou soustrast." Z toho se nic nevyčte. Asi už včera.

Marie si natrhala pár horských kosatců. Cestou po svahu k moři jsme zahlédli pár časných plavců.

Poslal: Ondřej

54# Ivan Olbracht: Golet v údolí

"Víš, 'Git morgn!', to není dobré jitro, protože morgn neznamená ráno, nýbrž zítřek. A goj* je kůň. Ti myslí jen na dnešek, na teď, na hned. Ale my myslíme dále. Alespoň na zítřek. Alespoň."

(...)

Ryba není ryba a jen lidé nevědomí a s hluchými nitry se na ni mohou tak dívati. Všimli jste si někdy úžasně smutných rybích očí? Ryba toť snad i židovská duše, zavržená, ze všech nejnešťastnější, a právě proto němá. Do ryb se vtělují duše od tváře Hospodinovy zahnané, protože potupily bližního, a může je vysvoboditi jen zbožný Žid, sní-li ji zbožně o jednom ze tří šabesových jídel. Ach, Brano, nešťastná Brano, příští smutná rybo, rybo navždy mlčenlivá, kterak tebe vzdechnutím nepolitovati? A najdeš, Brano, rybo Brano, zbožného, který tě sní?

(...)

Oči Hany Karadžičové, kdysi nejkrásnější oči z celé Polany, oči mandlového tvaru, neslýchaně velké, černé a hluboké až k zatočení hlavy, s dlouhými brvami, tlumícími v sladkost lesk, který by se bez nich mužskému sdci jen těžce snášel, tyto nejúžasnější oči celé země se staly smutnými a smutnými zůstanou až do chvíle, kdy je drahý Ivo (dej Bůh, aby to byl on!) zatlačí stříbrným penízem. A velmi se podobá pravdě, že podivný lesk jejich hloubek zdědí i děti Hanele Šafarové.

    Ivo Karadžič s chotí Haničkou, rozenou Šafářovou, oznamují...

    Pane Bože, jak to divně zní!

    Jak gojsky to zní! Jakou změnu nezpůsobí čárka a háček a jak pravdu mají lidé moudří a vědoucí, když říkají: "Židovstvo jest řetěz! Otřeste jediným jeho článkem a otřese se celý! Přidejte čárku nebo uberte puntík a zničili jste vše!"

*každý, kdo není Žid

Poslala: La Petite Kaya

53# Ladislav Fuks: Spalovač mrtvol

Po večeři pan Kopfrkingl nebeskou políbil a řekl: ”Pojď, nevýslovná, dřív než se svlékneme, připravíme koupelnu.” A vzal židli a šli, dívala se na ně kočka. ”Je tu horko,” řekl pan Kopfrkingl v koupelně a postavil židli pod ventilátor, ”asi jsem to přehnal s topením. Otevři ten ventilátor, drahá.” Když Lakmé vylezla na židli, pan Kopfrkingl jí pohladil lýtko, hodil jí smyčku na krk a s něžným úsměvem jí řekl: ”Co abych tě, drahá, oběsil?” Usmála se na něho dolů, snad mu dobře nerozuměla, on se usmál též, kopl do židle a bylo to. V předsíni si vzal kabát, šel na německou kriminálku a do protokolu nadiktoval: ”Udělala to zřejmě ze zoufalství. Měla židovskou krev a nesnesla žít po mém boku. Snad tušila, že se s ní dám rozvést, že se to nesrovnává s mou německou ctí.” A sobě v duchu řekl: ”Litoval jsem tě, drahá, litoval. Byla jsi skleslá, zamlklá, ovšem, jak by ne, ale já jsem tu oběť jako Němec přinést musil. Zachránil jsem tě, drahá, před utrpením, které by tě jinak čekalo. Jak bys byla, nebeská, s tou svou krví v tom novém šťastném, spravedlivém světě trpěla...”

Poslala: crazy pig

52# Richard Bach: Iluze

Při rozhlasovém diskusním pořadu Jeffa Sixe jsem viděl takového Donalda Shimodu jako nikdy dříve. Relace začala v devět hodin večer a vysílali jí až do půlnoci. Sixe se napřed zeptal, zda na létání po celé zemi ve starém letounu a vození v něm lidí není něco nezákonného. Odpověď zní – Ne, nic nezákonného na tom není, letadla podstupují stejně důkladné prohlídky jako kterákoli trysková letadla. Jsou dokonce bezpečnější a pevnější, než většina moderních strojů vyrobených z plechů. A je k tomu třeba pouze pilotní oprávnění a povolení od farmáře –. Ale Shimoda tuto odpověď nepoužil.
„Nikdo nám nemůže zabránit, abychom nedělali co dělat chceme, Jeffe!“ Je to pravda, ale postrádalo to takt, který vyžaduje veřejné vystoupení před posluchači rádia, kteří se chtějí dozvědět něco o letadlech létajících z místa na místo. Minutu po tomto jeho vystoupení začal na Sixově stole blikat telefon z režie.
„Na lince číslo jedna máme telefonujícího,“ řekl Sixe, „můžete mluvit paní!“
„Jsem ve vysílání?“
„Ano paní, jste ve vysílání a naším hostem je letec, pan Donald Shimoda, pokračujte vysíláme vás,“ odpověděl Sixe.
„Dobře, ráda bych řekla tomu muži, že ne každý může dělat co chce a že někteří lidé musí pro
své živobytí pracovat a mít trochu víc zodpovědnosti než lítat kolem dokola s nějakým lunaparkem!“
„Lidé, kteří si vydělávají prací na živobytí dělají právě to, co si přejí dělat. Stejně tak jako lidé, kteří se živí hraním.“
„Písmo říká – Potem svého těla budeš získávat svůj chléb a v pokoře z něho budeš jísti.“
„Máme plnou volnost konat i tímto způsobem, jestliže chceme.“
„Chm, dělejte si co chcete. Unavují mě lidé jako vy, kteří říkají – Dělejte si co chcete, dělejte si co chcete –. Nechte každého ať zdivočí a oni zničí svět. Už teď ho ničí! Podívejte se co se děje se zelení a řekami a s moři…!“
„To je v pořádku, ničí-li se svět. Můžeme stvořit a vybrat si tisíce milionů jiných světů. Když budou lidé chtít planety, budou existovat takové, na kterých se dá žít.“ Bylo to špatně propočítané na uklidnění volajících. Díval jsem se na Shimodu v úžasu. Mluvil ze svého hlediska perspektiv mnohonásobných životů, poznání které už předem může očekávat, že se si připamatuje. Žena přirozeně předpokládala, že se rozhovor týká reality tohoto jediného světa. Se zrozením na začátku a smrtí na konci. Věděl o tom! Proč si toho nevšímal?

Poslala: Daniela

51# Václav Hrabě: Blues

jsi klidným požehnáním mého klidu veškerého
pojď a zahřej mé studené myšlenky
ať nahé vyběhnou a nevrátí se až ráno
jsi prokletí které jsem si vyprosil
pro klid své zadlužené duše
pojď a vyprovázej mě
na cestě šílenou bezednou nocí

zatápím v kamnech svazkem básní
abych ještě jednou uviděl horký vzduch
padat na zavřená víčka oken
tak dlouho až na růžence stydnoucí páry
na fialovém nebi skel na chvíli vyvolají
tvou noční tvář zpocenou milováním

jsi soumrak cigaret upálených
k větší slávě tvojí
pojď a zatemni mě nahýma očima
tohle nestydatě kruté ráno
někde přes cestu mé nedospělé mysli
leží tvůj ztracený vlas
jsi dar krutosti který mi byl odepřen
přiď ať se konečně naučím
zabíjet tvým stínem
vtíravý ranní ptačí křik

Poslala: Dana

50# Simone de Beauvoir: Pozvaná

Usmál se náhle důvěrně na Alžbětu: „Proč nejíš?“

„Nemám hlad,“ řekla Alžběta. Takhle to nemohlo dlouhou vydržet, záhy začne trpět. Už to cítila.

„To máš hezké oblečení,“ řekl Guimiot a dotkl se jeho ženskou rukou hedvábného pyžama. Jeho ruka začala jemně naléhat.

„Ne, nech mě,“ řekla Alžběta unaveně.

„Proč? Ty už mě nemáš ráda?“ zeptal se Guimiot a v jeho hlase zazněl nádech smyslné spoluviny, ale Alžběta už nevzdorovala. Líbal ji na šíji, za ucho, směšnými drobnými polibky, člověk by řekl, že chroustá trávu. Aspoň to oddalovalo okamžik, kdy bude nutno myslet.

„Jak jsi chladná,“ řekl s jakýmsi podezřením. Jeho ruka vklouzla pod látku a s přivřeným očima ji zkoumavě prohlížel. Alžběta mu dala napospas svá ústa a zavřela oči. Nemohla snést ten pohled, pohled profesionála, ty zkušené prsty, které rozsévaly po jejím těle déšť hebounkých lichotek. Cítila náhle, že jsou to prsty specialisty, které mají tak přesné znalosti jako prsty maséra, kadeřníka nebo dentisty. Guimiot prováděl svědomitě svou mužskou práci. Jak mohla přijímat tuto shovívavost plnou ironie?

Pohnula se, aby se vyprostila, ale všechno v ní bylo tak těžké a ochablé, že dříve než se vztyčila, ucítila, jak se na ni tiskne Guimiotovo nahé tělo. Snadnost, s níž se uměl svlékat, byl zřejmé také součástí jeho řemesla. Bylo to poddajné a jemné tělo, které se až příliš zmocňovalo jejího těla. Těžké polibky a tvrdé objetí Claudovo… Pootevřela oči. Kolem Guimiotových úst vytvářela rozkoš vrásky, jeho oči vypadaly jako šikmé. Teď už myslel jenom na sebe s lačností požívače. Zavřela zase oči a zachvátilo ji palčivé pokoření. Spěchala, aby to už bylo skončeno.

Mazlivým pohybem přitiskl Guimiot svou tvář na Alžbětino rameno. Ona si opřela hlavu o podušky. Ale věděla, že už nebude spát. Teď to tady bylo, už nebylo pomoci; nebylo vyhnutí, musela trpět.

Poslala: Dagmar

Pozor pozor, hlášení

Jak se můžete dočíst v sloupci napravo, Le Café Voltaire teď spravuje Dana F., což jsem já. Proběhlo pár změn, díky nimž můžete třeba v úryvcích listovat podle roku vzniku nebo podle uměleckého směru díla (horní lišta). Taky nás můžete podpořit na Facebooku. A nejviditelnější změnou je shození starého kabátu a ožití v nových barvách. Doufám, že se vám nová podoba blogu bude líbit :)

49# F. M. Dostojevskij: Idiot

"Je to hloupá historka, tedy zkrátka,"začal generál sebevědomě. "Předloni, ano! zrovna když se začalo jezdit po nové ...ské dráze, potřeboval jsem si zařídit velmi důležité věci ohledně mé výslužby, zakoupil jsem si tedy jízdenku první třídy a již v civilním plášti vejdu do kupé, usednu a kouřím. Totiž kouřím dál, zapálil jsem si už předtím. Byl jsem v oddělení sám, Kouřit se smí i nesmí, jako obvykle něco mezi obojím a také podle kabátu. Okno je otevřeno. Náhle, před posledním zapískáním, usedly proti mně dvě dámy s muflíkem; přišly v poslední chvíli; jedna je oblečena nádherněji, v bledě modré, druhá skromněji, v černém hedvábí a s pláštěnkou. Dosti hezké, tváří se povýšeně a rozmlouvají anglicky. Já přirozeně nic, sedím a kouřím. Trochu jsem se sice zarazil, ale okno bylo otevřené, kouřím tedy do okna. Muflík se choulí na kolenou bledě modré dámy, malilinký, do hrsti by se mi vešel, černý s bílými tlapkami, inu vzácnost. Obojek má stříbrný s rytinkou. Já nic. Jenom pozoruji, že se dámy nějak mračí, patrně kvůli doutníku. Jedna se dívá lorňonem ze želvoviny. Já zase nic, protože nic neřekly. Kdyby řekly, upozornily, požádaly, vždyť k tomu máme přece jazyk! Ne, ony mlčí ... Najednou, a to vše, podotýkám, bez nejmenšího upozornění, ale dočista znenadání, zrovna jako by se pomátla - vytrhne mi bledě modrá dáma doutník a šup s ním z okna. Vlak uhání a já koukám jako vyjevený. Je to divoška, nejdivočejší divoška, třebaže urozená, plnoštíhlá vysoká blondýna s tvářemi ruměnými (až přespříliš) a blýská po mně očima. Beze slova, velmi zdrořile, s dokonalou zdvořilostí vztáhnu dva prsty k muflíkovi, vezmu ho jemně za obojek a šup s ním z okna za doutníkem. Jenom kvikl! Vlak uhání dál..." 

Poslala: Veronika

48# J.Keller, L.Tvrdý: Vzdělanostní společnost? Chrám, výtah a pojišťovna

Jan Keller, Lubor Tvrdý: Vzdělanostní společnost? Chrám, výtah a pojišťovna

Poté, co se školy otevřely nejširším vrstvám, jsou v nich stále více potřební strážci, nikoliv učitelé. Odtud kompletní změna kritérií pro výběr učitelů: vyžadují se poradenské a psychopedagogické schopnosti, zvládání technik animace, orientace v sociálních problémech, kompetentnost tváří v tvář rostoucí delikvenci a násilí. Teprve na druhém místě zůstávají kvality intelektuální, protože ty nejsou tím nejdůležitějším, co vyžaduje hladké fungování systému školství.
    Ani ředitelé škol už nejsou tak často vybíráni z řad profesorů, kteří toho dosáhli nejvíc po stránce odborné a pedagogické. Stále častěji se jimi stávají profesionálové na řízení, schopní administrátoři bez jakéhokoliv vztahu ke vzdělávání, specialisté na sociální asistenci, v některých případech dokonce odborníci na delikvenci a na sociálně problémové čtvrti. To vše je důkazem toho, že mladí mají být především ohlídáni, nikoliv vzděláváni. (…)

    Výsledkem je, že na bakalářském stupni vysokých škol jsou pravidlem přeplněné posluchárny pro 500 a více studentů, kde začínající studenti vyučují obsahy svých doktorských prací. Nevadí, že nic jiného neumějí, protože zde nejde ani tak o vědění jako o zaparkování mladých. „Bakalářské stupně univerzit tak dnes připomínají obří tankery unášené proudem, kterým nikdo neudává kurz a které žádný přístav nečeká“. 


poslala: Dana Faltusová

47# Mrtvá kočka

Z knihy Mrtvá kočka, sbírky zenových povídek
poslala: Tasemnice

46# Oldřich Mikulášek: Výčitky

Oldřich Mikulášek: Výčitky

 

Z knihy Ony

Poslala: M.

45# Natálie Kocábová: Někdo je v domě

Natálie Kocábová: Někdo je v domě

OMLOUVÁM SE

Omluvám se, že tohle píšu
Omluvám se, že tohle musíte číst
Omluvám se, že podle mýho Bůh fetoval
Omluvám se, že to tak není
Omluvám se, že si občas ujedu
Omluvám se, že si neujíždím každej den
Omluvám se, že dneska sežeru celej nákup
Omluvám se, že ho budu zvracet
Že tak hrozně zevluju
Že nikdy nic nestihnu
A že jsem sprostá
A že láska je hurva (jedenáctý přikázání)
Tak za to všechno se omlouvám

Že jsem paranoidní hypochondr
Že fuckuju všechno, co mě baví
Že už nevim, za co se dál omlouvat,
Tak za to
Se vám omlouvám


ZY MĚ UMÍŠ!

Zy mě umíš, miláčku
Hraješ mě líp než mariáš
Dali ti ke mně příručku
A ty si libuješ
Stala se ze mě zábava
V úzkém volném čase
Pak mě mastíš
Líp než bridge
Ty mě umíš, miláčku
Za to tě uctívám!


TŘICÁTEJ DEN

Je to třicátej den
O tý chvíle
Co se nacházim ve stavu smrti
S přelepenou pusou
Na zemi v šatně

Nikdo nepřijde...

A proč?

Jelikož to potrvá dlouho
Než zmonitorujou
Že tu někdo přestal mluvit

To neva...

Konečně budu mít dost času
Dozvědět se o sobě více...

poslala: Dennie

44# Joni Mitchell: Woodstock

Joni Mitchell: Woodstock

-klikněte pro zvětšení-

text v originále

přidala: Cabaret Voltaire

43# Jacques Prévert: Snídaně

Jacques Prévert: Snídaně 

-klikněte pro zvětšení-

přidala: Cabaret Voltaire

42# Stephen Fry: Lhář

Stephen Fry: Lhář

Na začátku semestru hodil po Adrianovi nějakou knížku. Naštval ho totiž nějakou nelogickou poznámkou. Adrian ji pohotově chytil. Podíval se na název. Užasl. Bylo to toiž první vydání Baudelairových Květů zla.

„Knihy přece nejsou žádná posvátnost,“ zareagoval Trefusis na jeho udivený pohled. „Slova sice jsou mé náboženství, ale když přijde na modlení, mizím. V tomto směru mě bible nezajímá. Okatá posedlost knihami taky ne. Jen si vezmi, kolik dětí odradí dospělí od čtení tím, že jim vynadají za každou nedostatečně pečlivě obrácenou stránku. Svět je posedlý rozkazováním ‘Knihy si zasluhují úctu’. Ale napadlo vůbec někoho, že i slova si zasluhují úctu? Od nejranějšího věku nás rodiče vedou k tomu, abychom si vážili hlavně toho viditelného, hmatatelného. O knížkách se mluví jako o vzácných předmětech. Tohle sice je první vydání, ale co má být? Je to dárek od Noëla Annana, když to chceš vědět. Ovšem ujišťuju tě, že paperback by mi udělal stejně velkou radost. Ne že bych si nevážil Noëlovy štědrosti. Každá kniha je důkaz vyvinuté technologie. Když se lidé rozhodnou, že za knížky budou vydávat majlant, proč ne. Zároveň by si však měli uvědomit, že knihovna plná ušlechtilých titulů z nich neudělá inteligentní a sečtělé bytosti. Sbírání knih je plně srovnatelné se sbíráním krabiček od cigaret nebo baseballových karet. Můžu si přečíst knihu, pak ji použít jako popelník, jako těžítko, stoličku nebo dokonce jako řízenou střelu na mladé muže, kteří plácnou nějakou neodpustitelnou hovadinu. Takže buď tak laskav a přehodnoť svůj vztah ke knihám. Byl bych ti za to neskonale vděčný.“

poslal: Trpiš

41# Henryk Sienkiewicz: Quo Vadis

Henryk Sienkiewicz: Quo Vadis

Petronius a já," řekl Seneca, "jsme lidé ze dvou proti sobě stojících táborů. Co na něho platí, nevím, vlivu nepodléhá ničímu. Je možné, že přes všechnu svou zkaženost stojí Petronius přece jen za víc než všichni ti lotři, jimiž se dnes Nero obklopuje. Ale dokazovat mu, že se dopustil zlého činu, to by bylo jen mrhání časem. Petronius už dávno ztratil onen smysl, kterým se rozpoznává zlé od dobrého. Ale dokaž mu, že jeho čin není krásný - pak se zastydí.

poslal(a): Tasemnice

40# Jan Amos Komenský: Labyrint světa a Ráj srdce

Dneska jsem si ho vytáhla u maturity, takže si to neodpustím:)

Jan Amos Komenský: Labyrint světa a Ráj srdce

UZDA VŠETEČNOSTI. I pohledím sobě na tu uzdu, a aj, sšitá byla z řemení Všetečnosti, a udidla její byla z železa Urputnosti v předsevzetích, a porozuměl sem, že k prohlédání světa ne jako prvé dobrovolně půjdu, ale těkavostí a neukojitedlností mysli své násilně tažen budu.
BRYLLE MÁMENÍ. Vtom druhý vůdce z druhého boku: „A já tobě tyto oculáry,“ dí, „daruji, skrze něž se na svět dívati budeš.“ I vstrčil mi brylle na nos, skrze něž já hledě, hned všecko před sebou jinak vidím. Měly zajisté tu moc (jakž sem potom mnohokrát zpruboval), že skrze ně hledícímu věc daleká blízká a blízká daleká; malá veliká a veliká malá; mrzutá krásná a krásná mrzutá; černá bílá a bílá černá etc. se zdála. I porozuměl sem, žeť sobě nezle Mámení říkati dá, když takové brylle dělati a lidem vstavovati umí.

- růžové brýle -

SLOŽENÉ Z DOMNĚNÍ A ZVYKU. Byly pak brylle ty, jakž sem potom vyrozuměl, z skla Domnění vykroužleny; a rámcové, v nichž byly ufasované, byli z rohu, jenž Zvyk slove.

Vstrčil mi je pak, na mé štěstí, křivě jaksi: takže mi plně na oči nedoléhaly, a já hlavy přizdvihna a zraku podnesa, čistě přirozeně na věc hleděti sem mohl. Čemuž sem rád byl a sám v sobě myslil: Ač ste mi usta sevřeli a oči zastřeli, věřím však svému Bohu, že mi rozumu a mysli nesvážete. Půjduť a podívám se, co pak ten svět jest, na nějž paní Marnost chce, aby se hledělo, avšak vlastníma očima aby se nehledělo.

přidala: Cabaret Voltaire

39# Li Po: Věčná písmena

Li Po: Věčná písmena

V bambusech,
čeřených větrem
před mými okny,
šumí vodopád.
Lupínek květů švestkových
za lupínkem
na sníh -
tak padají má písmena
na papír.
Mandarinek vůně
vyprchá,
jínění v slunci
pohasne -
jen písmena,
jež tady maluji,
jsou věčná.
To vím já:

Li Po

Li Po

(701 – 762)

--
ze sbírky Nové zpěvy staré Číny, přeložil Bohumil Mathesius

poslala: Dana Faltusová

#37 Hermann Hesse: Siddhártha

Hermann Hesse: Siddhártha

Slepá láska matky k dítěti, hloupá, slepá pýcha namyšleného otce na jeho synáčka, slepé, bezuzdné dychtění mladé, marnivé ženy po špercích a obdivných pohledech můžů - všechny tyto pudy, všechna tato dětinství, všechny tyto prosté, pošetilé, ale nesmírně silné, životaschopné, silně se prosazující pudy a žádostivosti nebyly pro Siddhárthu teď už dětinstvím, viděl, jak lidé pro ně žijí, jak se kvůli nim nekonečně snaží, podnikají cesty, vedou války, nekonečně trpí, nekonečně snášejí, a dokázal je za to milovat, viděl život, živoucí a nezničitelný, brahma v každé jejích vášni, v každém jejich činu.
Hodní lásky a obdivu byli tito lidé ve své slepé věrnosti, ve své slepé síle a houževnatosti. Nic jim nechybělo, nic neměl Siddhártha vědoucí a přemýšlející oproti nim navíc, až na jednu jedinou drobnost, jednu jedinou malinkou věcičku: uvědomnění, pochopení jednoty veškerého života.

poslala: M.

#36 Stuart Murdoch: The Celestial Café

Stuart Murdoch: The Celestial Café

Přidala: Cabaret Voltaire
Omlouvám se za delší neaktivitu. Není však způsobena jen tím, že jsem zavalena prací k maturitě, ale i tím, že mi od vás již dloho nic nepřišlo. Tak neváhejte, popadněte nejbližší (vašemu srdci, samozřejmně) knihu a podělte se:)

s pozdravem

Cabaret Voltaire

#35 Jan Skácel: Smlouva

Jan Skácel: Smlouva

Nechci, aby mne obmýšlel kterýkoliv bůh.

Mám odedávna svého,
pro vlastní potřebu, i k svému narovnání.
A pro pokoru, které je mi třeba.

Někdy se přihodní, že lidská duše smrdí
jako namoklá psí srst.
Za to se nerouhám. Chci jenom, aby bolest
opravdu bolela a slza byla slza.

(ze sbírky Smuténka)
přidal: Cabaret Voltaire

#34 Jaroslav Rudiš: Nebe pod Berlínem

Jaroslav Rudiš: Nebe pod Berlínem

Otevírám dveře. Dovnitř se hrne opuchlý kluk se zakrváceným čelem a říká: "Kámo, pusť mě, potřebuju se vychcat. Všechno ti vodpouštím. Nemáš voheň? Ta kráva mě nechala. Dneska vodpoledne. A víš s kým šuká? S mým bráchou. Sám mi to řekl. Nechala tě někdy nějaká?"
"Jo."
"Co bys na mým místě udělal? No nezabil bys ho? Co tak blbě čumíš?"
Mlčím a připaluju si. Stoupám po kruhovém schodišti. Slyším, jak si ten dole ulevuje bušením hlavy do zdi, jak bulí a zvrací do záchodu stále jedno jméno.
Ti, co jsou u nás dole dlouho, tvrdí, že nás vidí jen tamti, co jsou na nejlepší na cestě k nám, lidi, o kterých se říká, že jsou na dně. Ale takhle to nejde říct, kdo je jednou na dně, je na dně a já vím, že existuje ještě něco pod dnem, svět, v němž jsme my. A že nahoře je další svět a nad ním ještě jeden, odkud k nám občas přijde někdo na návštěvu.

poslala: Dennie

#33 Jan Čep: Zápisky Jiljího Klena

Jan Čep: Zápisky Jiljího Klena

Nevěřte v náhodu. Buďte si vědomi, že každý zaujímáte důležité místo, pro které jste byli schválně stvořeni, a že vás v něm nemůže nikdo nahradit. Každý váš skutek je spočten a vaše jména a vaše podoby jsou stvořené pro věčnost...

Nevěřte lehkým slovům, které k vám honí vítr ze všech koutů světa jako umaštěné papíry, pohozené od výletníků na vašich cestách. Nevěřte mnoha snadným a lehkým slovům, která se teď všude vyrábějí. Nechte je odvanout, zešpinavět, zplihnout, a čekejte, co zůstane po nich. Dávejte pozor na to, co nepomíjí, co je plodné pravdou a tajemstvím jako půda, ze které roste vaše obilí. Pamatujte si, že svět stojí jenom na jedné myšlence, na jedné skutečnosti, třebas zahalené a zatemněné tisícerým závojem. Vy tu skutečnost znáte, jen jste na ni teď trochu pozapomněli. Nezraďte ji pro lehké řeči těch, kteří jimi ohlušují sami sebe, a bezpochyby marně. Cesta, pravda a život jsou obsaženy jenom v jednom jméně, a to jméno je napsáno na počátku a na konci všech věcí.

poslala: Dreamy

#32 Jerzy Kosinski: Nabarvené ptáče

       Knihu Nabarvené ptáče sepsal Jerzy Kosinski jako vzpomínky na své žalostné dětství strávené za války v mnoha polských vesnicích, odkud ho pokaždé vyháněli kvůli jeho židovskému původu. V knize je více drastických momentů a nepochybuji, že i tento úryvek je založen na skutečné události. Co se mě týče, po přečtení jsem se neubránila slzám.

Slova od přispěvovatelky na úvod

 Jerzy Kosinski: Nabarvené ptáče

         Blbá Ludmila ležela na zemi a krvácela. Na jejím zbědovaném zmučeném těle se objevily modré podlitiny. Hlasitě naříkala, vzpínala se, celá se třásla a marně se snažila osvobodit. Jedna z žen k ní přistoupila se zazátkovanou lahví plnou hnědočerné močůvky. Za nevázaného smíchu a hlasitého povzbuzování ostatních žen si klekla Ludmile mezi nohy a vrazila jí celou láhev do násilím zneužité pochvy. Ludmila začala hekat a kvílet jako zvíře. S ženami to ani nehlo. Pak najednou jedna z nich ze všech sil zakopla dno lahve, které vyčnívalo z Ludmilina rozkroku, dovnitř. Ozvaly se tlumené zvuky uvnitř se tříštícího skla. Všechny ženy začaly do Ludmily kopat. Boty a lýtka měly už zastříkané od krve. Když poslední žena zanechala zběsilého kopání, byla Ludmila mrtvá.

poslala: Dana Faltusová

#31 Saskia de Coster: Hrdina

Saskia de Coster: Hrdina

Jsou lidi, co nám vtrhnou do života jako urážka. Trapiči, jejichž jediným cílem jako by bylo být pro nás až do smrti překážkou, kamenem, o který pokaždé znovu zakopneme.
Díky zmetkovi jsem objevila cit, o kterém jsem netušila, že ho v sobě člověk má. Navrtal ve mně nenávist závratné hloubky.
Než jsem se s ním setkala, neexistovala jsem doopravdy. Byla jsem pápěrka, chmýří unášené větrem, o které se zakopnout ani nedá, protože je tak tvárné, lehké a poddajné. Teď mám osu, kolem níž se moje existence, nebo to, co se tak tváří, bude otáčet. Byla jsem mu vděčná.
Zmetek mi ukázal jádro mé existence a naučil mě navíc, jak se od sebe oprostit. Proto je můj úhlavní nepřítel.
Pět minut po seznámení s Marcusem jsem si už nedovedla představit život, v němž bych ho neznala. Ta jistota skýtaná spolehlivým nepřítelem – a byl to skutečně obětavý typ. Marcus Bail zůstával o polední přestávce ve třídě sám. Směl se věnovat uklidňující činnosti, která spočívala v třídění prázdných lahví a jejich překládání z jedné basy do druhé. Někdy jsem ho vídala, jak usilovně stříhá noviny. Poprvé jsem pochopila, že nepřátelé odhalují pravdu o nás tím, že nám nastavují zrcadlo. Taky jsem chtěla stříhat a třídit.

poslala: Baruška

#30 Adolfo Casares: Morelův vynález

 Adolfo Casares: Morelův vynález

Stále se vracející věčnost může divákovi připadat hrozná; její aktéři v ní však nalézají uspokojení. Chráněni před špatnými zprávami a nemocemi žijí stále, jako by to bylo poprvé, a nevzpomínají na své předchozí výstupy. Kromě toho v důsledku přestávek vynucených rytmem přílivů není opakování tak drtivé. Zvykl jsem si vídat opakující se život a můj mi připadá nenapravitelně nahodilý. Snaha cokoli napravovat je zbytečná: pro mě neexistuje příště, každý okamžik je jedinečný, odlišný a mnohé se v pozornosti ztrácejí. Jistě, pro obrazy rovněž neexistuje žádné příště (všechny výstupy jsou stejné jako ty první). Lze mít za to, že náš život je jako týden těchto obrazů a že se opakuje v přilehlých světech.


Poslala: Kamča
S poznámkou: Napsáno 1940, autor byl nejlepším přítelem Borgese, který k této knize napsal super předmluvu-pojednání o unuděnosti postmoderního člověka.

#29 Goran Tunström: Vánoční oratorium

Goran Tunström: Vánoční oratorium

Překvapilo mne, že si dokážeme povídat tak jednoduchými slovy a že ta slova existují i pro mne.
(...)

Bůh neexistuje. Věřím v něj.
Kdyby existoval, stal by se zajatcem slov, a byl by tudíž otrokem.
Kdybychom my existovali, byli bychom zajatci své vlastní řeči. A to skutečně jsme.
Jakmile pozdvihnu svůj trpasličí pohled k Bohu a pokouším se jej zahlédnout, ztratí se, aby se zřetelně projevil všude, kde vůbec není. Jeho nepřítomnost je podmínkou jeho existence. Tak člověk dokáže vydržet, a tak to dělám já.
Protiví se mi lidé, kteří nevěří v Boha. Už takhle mám v sobě takové prázdno, že by růže uvadly. Tolik křika, že by noci rozpukaly. Tolik touhy, že bych se nechal ve válce zabít.
Ale bez Boha umírá tolik slov: ta která už nenajdou oporu. Už jsem se nažvanil o Bohu dost. A jestli to žvatlání má pokračovat, tak ať on žvatlá uvnitř mé duše. A já zatím přehraju pár etud pro tebe a pro Fanny.
(...)
Znám ty výkřiky. A ty také. Žijeme od výkřiku k výkřiku. Ale mezitím si najde cestu pramínek vody. Zmizí, znovu se objeví, jednou, dvakrát, snad třikrát za život, abychom si svalžili rty a plahočili se dál. Ocitl jsem se tady jen proto, že se mi zjevily tyto záblesky mezi kameny v údolí mrtvých. Zaslechl jsem hudbu, kde bych ji očekával ze všeho nejméně.

(...)

Věci zejí do úděsných hlubin. A člověk je uvnitř a nedostane se ven. Proto se musíme zmocnit dne či květiny a musíme si říkat, že tenhle dubový list, na nějž si sáhnu, jen ruku natáhnout, ještě nikdy nikdo neviděl. Tys vždycky ten první a musíš se bedlivě koukat. Spočítej dny, kdy jsi z kamene odečítal, co tam mech napsal (jak samozřejmé, že tady písmo stojí), protože jednoho dne tvé oko pohasne, nebo nohy, co tě sem donesky, budou zítra stávkovat, či požár sežehne kůži z kamene a chlad ho zlomí vedví.

poslala: Alžběta

#28 Haruki Murakami: Sputnik, má láska

H. Murakami: Sputnik, má láska
Uvažoval jsem, proč musíme všichni být tak osamělí. K čemu je podobná osamělost dobrá. Na svět se rodí takové spousty lidí, všichni vzájemně touží jeden po druhém, po tom, co v sobě mají druzí - tak proč musíme být tolik sami? Udržuje snad naši planetu v chodu opuštěnost lidská? Natažený na zádech na svém plochém kameni jsem hleděl vzhůru k nebi a myslel na spousty
umělých družic, které právě dozajista obíhají po oběžné dráze. Obzor ještě lemovala bledá záře a na nebi, zbarveném temně jako víno, se ukázalo několik hvězd. Hledal jsem mezi nimi světla družic. Nebe ale ještě bylo příliš světlé, než abych je mohl rozeznat pouhým okem. Hvězdy, které bylo vidět, visely každá na tom samém místě, jako by je tam někdo přibil hřebíkem. Zavřel jsem oči, nastražil uši a myslel na pokolení Sputniků brázdicích nebeský prostor a spojených se Zemí jen nepatrným poutem gravitace. Na osamělé shluky plechu, které
se náhodně setkávají, míjejí a pak zas na věky opouštějí v temnotách volného kosmu.
Beze slov, bez závazných slibů.

poslala: Marcela

#27 Virginia Woolf: Smyčcový kvartet a Nenapsaný román

Virginia Woolf: Nenapsaný román

Jen klidně setrvej na místě, chvěj se, živote, duše, nebo co vlastně jsi. I já na své květině - lišaj nad krajinou - sám. Jaká je vlastně cena života? Vzlétnout, nehybně viset nad krajinou. Mávnutí ruky - pryč, vzhůru! Pak znovu strne. Sám, neviděn, shlíží na všechno pod sebou tak nehybné, tak nádherné. Nikdo se nedívá, nikdo se nestará. Oči ostatních jsou naše vězení, jejich myšlenky naše klece. Vzduch nad námi, vzduch pod námi. A měsíc a nesmrtelnost...
Pět tváří naproti - pět dospělých tváří - a v každé z nich je poznání. Je však s podivem, jak se to všichni snaží skrýt! Všechny ty tváře nesou známky mlčenlivosti: sevřené rty, pohaslé oči. Každý z těch pěti dělá něco, čím to poznání zakrývá nebo znevažuje. Jeden kouří; další si čte; třetí zkoumá poznámky v notýsku; čtvrtý se upřeně dívá na mapu tratě zarámovanou naproti; a pátá - na té páté je hrozné to, že nedělá vůbec nic. Pozoruje život. Ach, ty malá ubohá nešťastnice, hrej si s námi - udělej to pro nás všechny, skrývej to!

Virginia Woolf: Smyčcový kvartetJestliže v nás vyslovení určité myšlenky v tolika případech zanechá potřebu stále ji vylepšovat a upravovat a zároveň rozdmýchává staré lítosti, radosti, marnosti a touhy - jsou-li toto všechno skutečnosti, které mám na mysli, jaká je tu pak šance?
Melancholická řeka nás unáší dál. Splývajícími větvemi vrby prosvítá měsíc a já vidím tvou tvář, naslouchám tvému hlasu a zpěvu ptáků, když míjíme vrboví. Co to šeptáš? Smutek, smutek. Radost, radost. Jsme propleteni jako rákosí v měsíčním svitu. Navždy spoutáni, prostupujeme se navzájem.

poslala: Dreamy

#26 Olga Tokarczuková: Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých

Olga Tokarczuková: Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých

S některými lidmi, nejčastěji s muži, se mluví těžko. Mám na to takovou Teorii. Mnoho mužů s přibývajícím věkem začíná trpět testosteronovým autismem, který se projevuje pozvolným zánikem sociální inteligence a dovedností mezilidské komunikace, ale rovněž postihuje jejich schopnost formulovat myšlenky. Člověk postižený touto Poruchou se stává mlčenlivým a působí dojmem, že je pohroužen do vlastních myšlenek. Více ho zajímají různé Nástroje a zařízení. Fascinuje ho druhá světová válka a životopisy slavných osobností, nejčastěji politiků a zločinců. Takřka zaniká jeho schopnost číst romány, testosteronový autismus narušuje možnost psychologického pochopení postav. (...)
Nějakou dobu jsem byla na pokoji s jedním Protestantem, který zase projektoval dálnice. Říkal mi, nejspíš citoval Luthera, že ten, kdo trpí, vidí záda Boha. Přemýšlela jsem, jestli se jedná o záda, nebo spíš o zadek, a jak vypadají božská záda, když nevíme, jak vypadá zepředu. Zdá se, že ten, kdo trpí, má k Bohu zvláštní přístup, zadním vchodem, je blahoslavený, uvědomuje si pravdu, kterou by bez utrpení bylo obtížné poznat. V určitém slova smyslu je zdravý Člověk jen ten, kdo trpí, jakkoli zvláštně to zní. Myslím, že to zapadá do celkového obrazu...

poslala: Alžběta

# 25 A. J. Wrangel: Vzpomínky na F.M. Dostojevského na Sibiři

A. J. Wrangel: Vzpomínky na F.M. Dostojevského na Sibiři v letech 1854-1856

    Naše sídlo se rozkládalo na pravém břehu Irtyše a s řekou nás spojovala svahovitá zelená louka. Na ní jsme si postavili boudu ke koupání. Kolem ní se kupily rozmanité křoviny, spleť vrbiček a spousta rákosí. Louku protínaly potůčky i neveliká jezírka vzniklá po jarních záplavách. Ta se hemžila uvězněnými rybami a jinou vodní havětí. S pravidelným koupáním jsme začínali už v květnu.

    Především nás však zajímali naše záhony. Věnovali jsme jim spoustu času a brzy vypadaly skvěle.

Velmi živě si i po letech vzpomínám na výjev, který si mi vryl do paměti. Je to obrázek Fjodora Michajloviče, kterak mi horlivě pomáhal zalévat mladé sazenice. Měl upocenou tvář, mimoděk sundal vojenský plášť a pracoval dál v pouhé kartounové vestě růžové barvy vybledlé praním. Na šíji se mu házel nepostradatelný dlouhý řetízek z drobných modrých korálků, jenž byl jistojistě domácky kýmsi vyroben a Dostojevskému nepochybně darován. Na řetízku visely veliké cibulové hodinky. Dostojevský v těch okamžicích nevnímal vůbec nic kromě zahradnické práce, na níž byl cele soustředěn. Nacházel v ní veliké potěšení a bezesporu byla i vítaným balzámem na jeho bolavou a tolik zkoušenou duši.

   Horkých dnů přibývalo. Navštívily nás i dcery bytné Dostojevského z jeho chýše ve městě a naše zahrada je tak okouzlila, že se podílely na péči o ni. Především se horlivě ujímaly pravidelné zálivky květin.

   Po práci jsme se šli koupat a pak jsme se bezstarostně a slastně rozložili na terase, kde jsme pili čaj, obědvali, kouřili z dýmky, četli noviny a také často vzpomínali na tolik vzdálený Petrohrad i na blízké a nám známé lidi.

přidala: Cabaret Voltaire