Svírání uvnitř, hudba, bolest, roztřásl se. Vesmír mu byl jedinou jitřivou ranou; pociťoval z něho hlubokou, nepojmenovatelnou bolest. Teď jiné bytí: nad ním se skláněly božské, třesoucí se rty, a přisály se k jeho rtům; vrátil se do svého osamělého pokoje. Byl sám, sám! Tam se rozzurčel pramen, z očí vytryskly proudy, svíjel se v sobě, v údech mu trhalo, měl pocit, jako by se měl rozplynout, nemohl se rozkoše nabažit. Konečně v něm začalo dohasínat, pociťoval sám se sebou tichý, hluboký soucit, plakal nad sebou; hlava mu klesla na prsa, usnul. Na obloze byl úplněk; vlasy mu splývaly po spáncích a přes obličej, na řasách se mu perlily slzy a na tvářích zasychaly - ležel tu nyní sám, a všude byl pokoj a ticho a chlad, a měsíc nad horami svítil celou noc.
Poslala: danka
Poslala: danka
