Před nějakým časem zažila Kateřina Chrchlavá banální příhodu. Kateřina Chrchlavá, jaké jméno, není-liž pravda? Jméno, jež může náležet jen nějaké bolestiplné bytosti.Kateřina Chrchlavá seděla ve vlaku jedoucím do Paříže nevím odkud, snad z Basileje, nebo z Marseille. Chrchlavá je krasavice. Vlak jel celou noc, ale bylo to v druhé třídě, a nikdo nebyl hezký na pohled. V Kateřinině oddělení byli však dva muži. Jeden z těchto mužů (statný, snědý, energický, vzpomínám si jasně) nezamhouřil oka od chvíle odjezdu, aby nic nepropásl z dřímající Kateřiny.
Na nádraží Kateřinu nikdo neočekával; filmovou herečku, která natáčela v horách nebo u moře a vrací se, nikdo nečekává. Kateřina svými dlouhými nohami mrštně seskočila na nástupiště a ihned zmizela. Snědý muž marně se pokoušel ji sledovat. Kateřina si odnášela lítost, nebo řekněme divný pocit.
(...)
„Nenávidím film,“ pravila dosti suše Kateřina. „Je to mé řemeslo.“
„Jak se mi líbíte. Nic není tak velké jako odmítat to, čím jsme.“
„Vy se mi také čím víc líbíte, přiznávám se,“ pravila Kateřina.
„Jak se mi líbíte. Nic není tak velké jako odmítat to, čím jsme.“
„Vy se mi také čím víc líbíte, přiznávám se,“ pravila Kateřina.
Poslala: Dagmar
