59# J. W. Goethe - Utrpení mladého Werthera

Děkuji ti, Viléme, za tvou srdečnou účast, za tvou dobře míněnou radu a prosím tě: buď kliden! Nech mě dotrpět, mám při všem soužení ještě dost sil, abych vydržel. Ctím náboženství, to víš, cítím, že je nejednomu zmoženému oporou, nejednomu, kdo umírá žízní, osvěžením. Jenže – cožpak dovede, cožpak musí tím být pro každého? Když se podíváš na ten široširý svět, uvidíš jich tisíce, jímž tím nebylo, tisíce, jímž tím nikdy nebude, ať jim je už kážeš čili nic. A proč by tím vším musilo být pro mne? Neříká-li sám syn boží: že budou kolem něho ti, které mu dal otec? A což když já mu nejsem dán? Když si mě otec chce ponechat pro sebe, jak mi srdce šeptá? Prosím tě, nevykládej si to chybně, nehledej snad posměch v těchto nevinných slovech! Je to celá má duše, kterou před tebou obnažuji. Jinak bych byl pomlčel, jakož se vůbec nerad pouštím do výkladů o věcech, o nichž vím právě tak málo jako ostatní. A přece je to jen sudba člověka, do dna vytrpět, do dna vypít kalich utrpení. – A zhořkl-li kalich i na lidském rtu Boha nebeského, proč bych se styděl ve strašlivém okamžiku, kdy se celá má bytost tetelí mezi bytím a nebytím, kdy minulost září jako blesk nad černou propastí budoucnosti a všechno kolem mne se hroutí, kdy celý svět mi zaniká?! – Není-li to pak hlas zcela do sebe stísněného stvoření, které pozbylo sebe, které nezadržitelně padá do hlubin, zaúpí-li z propastí svých marně pracujících sil: Bože! Bože! Pročs mě opustil? A měl bych se stydět za slovo, měl bych se bát okamžiku, když mu neušel ani ten, který nebesa svinuje jako baldachýn?

 Přispěla jsem já. Sice už tu jeden úryvek z Werthera je, ale to vůbec nevadí. Když jsem si to přečetla, byla jsem dočista omráčená. A nedalo mi to a musela jsem si tu osudovou stranu vyfotit..