70# Milan Kundera - Směšné lásky

Tato část příběhu mohla by sloužit jako podobenství o síle krásy. Pan Záturecký, když u mne Kláru poprvé viděl, byl tak oslněn, že ji vlastně neviděl. Krása vytvořila před ní jakousi neprůhlednou clonu. Clonu světla, za níž byla skryta jako pod závojem.
Klára totiž není ani vysoká ani blond. To jen vnitřní velikost krásy propůjčila jí v očích pana Zátureckého zdání fyzické velikosti. A svit, který krása vyzařuje, propůjčil jejím vlasům zdání zlatosti.
A tak když malý muž přistoupil posléze do rohu místnosti, kde se Klára v svém hnědém pracovním hábitu skláněla křečovitě nad jakousi rozstříhanou sukní, nepoznal ji. Nepoznal ji, protože ji nikdy nespatřil.

Poslala: Aneta

69# Karel Hlaváček - Pozdě k ránu

Bylo to pozdě k ránu... Šel jsem příliš unaven polibky, jež snesly se na mne poprvé v životě jako prudká silice jarního deště. Měsíc ohlašoval bledou září zašlého zlata za řekou svůj brzký východ, a celá krajina, neurčitá, bez kontur, plující v sinavém a bázlivém světle, zdála se po celou noc již od časného večera očekávati prvých paprsků jeho. Bylo to takové zvláštní, napnuté ticho, rušené jenom táhlými a hlubokými zvuky trompet daleké vesnické nedělní hudby, která již asi dohrávala... Měsíc vyšel omrzele, zarudlý; bledl a počal se chvěti na řece; vše zdálo se klekati k společné modlitbě... A všecka ta nedospalost, touha, jemná mdloba a závrať rozlila mi v duši takovou zvláštní, delikátní a vzácnou náladu. Bylo to tak něco pro nejhlubší tóny lesního rohu, pro nejhlubší tremolla skleněných fléten, pro zádumčivé sólo zděděné violy (a ještě ztlumené kostěnou příduskou)... Vlažný melisový odvar, nahořklá vůně feniklového oleje, tlačeného do staré antiky, řezané ze zeleného egyptského dioritu žensky jemnou a neznámou aristokratickou dlaní - dlaní, postříkanou dříve silným aroma karmínového laku... Třel jsem nejdelikátnější nuance barev, vodil svou ruku k nejsubtilnějším tahům, zkoušel harmonie nejhlubších mollových akkordů a komponoval v nejnebezpečnějších klíčích a předznamenáních, než jsem přikročil k realisaci svojich visí. Chytiti vše sublimmé, tajemné, anaemické a bázlivé v delikátní mystifikaci, v ironii a v hřejivou intimitu - rozšlehnout v několika příbuzných duších krátkou modlitbou maga tu vzácnou a tajemnou náladu, zakletou ve dvě slova: pozdě k ránu - to jest má domaina, má rasion d'être.

Poslala: danka

68# C. S. Lewis - Ta obludná síla

"...Budou ty žvásty o Alcasanovi otiskovat levicové nebo pravicové noviny?"
"Oboje, milánku, oboje," informovala slečna Hardcastleová. "Copak vůbec ničemu nerozumíš? Copak není naprosto nezbytné pěstovat si pěkně rozžhavenou levici a právě takovou pravici, obě přichystané ke skoku, a dbát na to, aby se obě bály jedna druhé? Takhle my jdeme na věci. Jakákoliv opozice vůči NIKE se v pravicových novinách prezentuje jako levičácký humbuk a v levicových novinách zase jako pravičácký. Když se to povede pořádně, obě strany se budou snažit jedna druhou přetrumfnout v tom, jak nás co nejlépe podpořit - jak vyvrátit protivníkovy pomluvy. Samozřejmě, že jsme apolitičtí. Každá skutečná moc je apolitická."
"Nevěřím, že s tím uspějete," ozval se Marek. "Určitě ne v novinách, které čtou vzdělaní lidé."
"To svědčí o tom, že jsi pořád ještě v mateřské školce, drahoušku," usadila jej slečna Hardcastleová. "Copak sis ještě neuvědomil, že je to právě naopak?"
"Jak to?"
"Prostě proto, že vzdělaný čtenář se dá nejlíp obalamutit, ty hlupáku. Potíž máme s těmi ostatními. Kdypak jsi potkal dělníka, který věří novinám? Považuje za samozřejmé, že otiskují jen propagandu, a nečte úvodníky. Kupuje si noviny jen proto, aby se dozvěděl výsledky fotbalových zápasů a černou kroniku, kde se píše o tom, jak nějaké děvče vypadlo z okna a jak policie našla mrtvolu v bytě v Mayfair. Pro nás představuje problém dělník. Musíme ho převychovat. Ale vzdělanci, ti, kteří čtou intelektuálské týdeníky, ti převychovávat nepotřebují. Ti jsou v pořádku. Ti věří všemu."

Poslala: Eliška

Zaujalo mě, že každý díl je napsaný úplně jinak, něco se dá číst jako sci-fi, něco jako fantasy, někde je hodně filozofie a vždycky jde o souboj dobra se zlem :) Posílám úryvek ze třetího dílu (Ta obludná síla), který podle mě dobře odráží současnou situaci, ačkoliv kniha byla napsána krátce po válce. 

67# Robert Graves - I, Claudius

Athenodorus was a stately old man with dark gentle eyes, a hooked nose and the most wonderful beard that surely ever grew on human chin. It spread in waves down to his waist and was as white as a swan's wing. I do not make this as an idle poetical comparison, for I am not the sort of historian who writes in pseudo-epic style. I mean that it was literally as white as a swan's wing. There were some tame swans on an artificial lake in the Gardens of Sallust, where Athenodorus and I once fed them with bread from a boat, and I remember noticing that his beard and their wings as he leaned over the side were of exactly the same colour.
Athenodorus used to stroke his beard so slowly and rhytmically as he talked, and told me once that it was this that made it grow so luxuriantly. He said that invisible seeds of fire streamed off from his fingers, which were food for the hairs. This was a typical Stoic joke at the expense of Epicurean speculative philosophy.

Poslala: Nikol