12# Erich Maria Remarque: Vítězný oblouk

Erich Maria Remarque: Vítězný oblouk
Imigranti Ravic a Morosov, Paříž 1938

Přešli kolem kameloti s posledním vydáním. Morosov si koupil Paris soir a Intransigeant. Přečetl si titulky a pak noviny odstrčil. „Podvodníci,“ vrčel. „Uvědomil sis už někdy, že žijeme v době podvodníků?“
„Ne. Myslel jsem, že žijeme v době konzerv.“
„Konzerv?“
Ravic ukázal na noviny. „Nemusíme už přemýšlet. Všechno je promyšleno, předžvýkáno a předem procítěno. Konzervy. Jen je otevřít. Třikrát denně doručované do domu. Nic, co bys sám pěstoval, nechal růst, na ohni otázek, pochyb a tužeb si uvařil. Konzervy.“ Ušklíbl se. „Nežijeme lehko, Borisi. Jenom lacino.“
„Žijeme jako podvodníci.“ Morosov pozvedl noviny. „Podívej se na tohle. Budují muniční továrny, protože chtějí mír; koncentrační tábory, protože milují pravdu; spravedlnost je rouškou každé stranické zběsilosti; političtí gangsteři jsou spasitelé a svoboda je veliké slovo všech chamtivců po moci. Falešné mince! Falešné duchovní mince! Lež propagandy. Kuchyňský machiavellismus. Idealismus v rukou podsvětí. Kdyby byli alespoň poctiví -“ Zmačkal noviny a odhodil je.
„Čteme taky příliš mnoho novin v místnostech,“ poznamenal Ravic.
Morosov se zasmál. „Přirozeně. Venku je potřebujeme jenom k rozdělání -“

přispěl(a): ...

#11 Jean Paul Sartre: Nevolnost

Jean Paul Sartre: Nevolnost (1938)

"Je to zvláštní: popsal jsem deset stránek a neřekl jsem pravdu - alespoň ne celou pravdu. Když jsem napsal pod datum Nic nového, měl jsem špatné svědomí: drobná příhoda, ani potupná, ani mimořádná, odmítala vylézt. Nic nového. Obdivuji se, jak může člověk lhát tím, že získá rozum na svou stranu. Chcete-li, tak se opravdu nepřihodilo nic nového: dnes ráno ve čtvrt na devět, když jsem vycházel z hotelu Printania, abych se odebral do knihovny, jsem chtěl a nemohl sebrat papír, povalující se na zemi. To je všechno, a dokonce to ani není událost. Ano, ale mám-li říci celou pravdu, hluboce to na mě zapůsobilo: napadlo mě, že už nejsem svobodný. V knihovně jsem se snažil, ale marně, zbavit se té myšlenky. Chtěl jsem před ní utéci do Malbyho kavárny. Doufal jsem, že se ve světle rozplyne. Zůstala však ve mě, tíživá a bolestná; to ona mi naditkovala předcházející stránky.

Proč jsem o tom nemluvil? Asi z hrdosti a pak trochu z neobratnosti. Nemám ve zvyku si převypravovat, co se mi stalo, a tak nenalézám správný sled událostí, nerozlišuji , co je důležité. Teď však je s tím konec: přečetl jsem si, co jsem napsal v Malbyho kavárně, a zastyděl se; nechci tajnosti, ani duševní stavy, ani nevyslovitelné; nejsem ani panna, ani kněz, abych si hrál na vnitřní život. Nemám nic zvláštního, co bych řekl: nedokázal jsem sebrat ten papír, toť vše."

přispěla: Cabaret Voltaire

#10 Milan Kundera: Nesnesitelná lehkost bytí

Milan Kundera: Nesnesitelná lehkost bytí

   Bude-li se každá vteřina našeho života opakovat nekonečněkrát, jsme přikováni k věčnosti jako Ježíš Kristus ke kříži. Taková představa je hrozná. Ve světě věčného návratu leží na každém gestu tíha nesnesitelné odpovědnosti. To je důvod, proč Nietzche nazýval myšlenku věčného návratu nejtěžším břemenem.

   Je-li věčný návrat nejtěžším břemenem, pak se mohou naše životy jevit na jeho pozadí ve vší nádherné lehkosti.

   Ale je tíha opravdu hrozná a lehkost nádherná?

   Nejtěžší břemeno nás drtí, klesáme pod ním, tiskne nás k zemi. Ale v milostné poezii všech věků žena touží být zatížena břemenem mužského těla. Nejtěžší břemeno je tedy zároveň obrazen nejintenzivnějšího naplnění života. Čím je břemeno těžší, tím je náš život blíž zemi, tím je skutečnější, pravdivější.

Naproti tomu absolutní nepřitomnost břemene způsobuje, že se člověk stává lehčí než vzduch, vzlétá do výše, vzdaluje se zemi, pozemskému bytí, stává se jen napůl skutečný a jeho pohyby jsou stejně svobodné jako bezvýznamné.

   Co si tedy máme zvolit? Tíhu, nebo lehkost?

   Nietzche námpřipomíná, že si tuto otáku kladl Parmenides v šestém století před Kristem. Viděl celý svět rozdělen na dvojice protikladů : světlo – tma; jemnost – hrubost; teplo – chlad; bytí – nebytí. Jedne pól protikladu pro něj byl pozitivní ( světlo, teplo, jemnost, bytí ), druhý negativní. Takové rozdělení na pozitivní a negativní pól nám může připadat dětinsky snadné. Až na jedne případ, říká Nietzche: co je pozitivní, tíha nebo lehkost? Parmenides odpověděl: lehkost je pozitivní, tíha negativní.
   Měl pravdu, či ne? To je otázka. Jisté je jedno: protiklad tíha – lehkost je nejtajemnější a nejmnohovýznamnější ze všech protikladů.

přispěla: Veris

#9 Hermann Hesse: Stepní vlk

(Hesse! Hesse!)
Hermann Hesse: Stepní vlk

 "Měš'táctví", jakožto stále existující stav lidstva, není nic jiného než pokus o vyrovnání, než snaha o vyrovnaný střed mezi bezpočetnými extrémy a protikladnými dvojicemi lidského chování. Vezmeme-li jako příklad nějakou takovou dvojici protikladů, třebas světce a zpustlíka, stane se naše přirovnání ihned srozumitelným. Člověk má možnost zcela a naprosto se oddat duchu, oddat se pokusu přiblížit se božskosti, ideálu světce. Má však i zcela obráceně možnost oddat se zcela pudům, žádostem svých smyslů a veškeré své snažení zaměřit na získání chvilkové rozkoše. Jedna cesta vede ke světci, mučedníku ducha, k odevzdání se Bohu. Druhá cesta vede k tomu být zhýralcem, mučit se pudy, oddat se zániku. A mezi oběma cestami se v umírněném středu pokouší žít měsťák. Nikdy se nebude obětovat, nikdy se neoddá rozkoším ani askezím, nebude nikdy mučedníkem, nikdy se nepodvolí zkáze. Chce sice sloužit Bohu, ale i rozkoši, chce být počestný, ale také trochu se na Zemi pěkně pohodlně pomět. Zkrátka se pokouší usadit uprostřed mezi extrémy, v mírném a neškodném pásmu bez prudkých vichřic a bouří a také se mu to daří, jenže na úkor oné životní a citové intenzity, kterou skýtá život zaměřený na bezvýhradnost a exrémy. Intenzivně žít se dá jen na úkor svého já. Za cenu intenzity tedy dosahuje záchovy a jistoty, místo posedlosti Bohem sklízí klid svědomí, místo rozkoše pohodu, místo smrtelného žáru příjemnou teplotu. Měšťák je tedy bytostně stvoření s chabou životní hybnou silou, stvoření úzkostlivé, bojící se sebeobětování, snadno obětovatelné. Na místo moci dosadilo raději většinu, na místo odpovědnosti hlasování.
   Je jasné, že tato chabá a bojácná stvoření, i kdyby existovala v kdovíjakém počtu, nemohou vzhledem k svým vlastnostem mít jinou roli než stáda ovcí mezi volně se toulajícími vlky. Naprostá většina intelektuálů a lidí umělecky založený patří k typu vlka. Jen ti nejsilnější z nich prorazí ovzduší měšťácké Země a dosáhnou všehomíra, všichni ostatní rezignují nebo uzavírají kompromisy.

přispěla: Veris

#8 Daniil Charms: Čtyřnohá vrána, Bába

Nedávno mi přišel Sen od Daniila Charmse, tak jsem se na úvod rozhodla přidat něco ze sbírky Čtyřnohá vrána.

Daniil Charms: Z dějin ruské literatury

   Puškin strašně rád házel kameny. Sotva někde zahlédne nějaké kameny, hned s nimi začne házet. Někdy se vám tak rozdováděl, že byl celý rudý, mával rukama, kameny lítaly - no prostě hrůza!

   Lev Tolstoj měl velice rád děti. To se vždycky ráno probudí, a hned si vám nějaké chytne a hladí ho po hlavičce tak dlouho, dokud nevolají k snídani.

   Jednou se Gogol převklékl za Puškina, přišel k Puškinovým a zazvonil. Puškin šel otevřít a kříčí: "jéje, Arino Rodionovno, podívej kdo přišel - já!"

   Jednou se Gogol převlékl za Puškina, na hlavu si nasadil hřívu a vydal se na maškarní. Fjodor Michajlovič Dostojevskij, dej mu pánbu nebe, ho uviděl a křičí: "Podívejte, podívejte, vsaďte se, že je to Lev Tolstoj! Vsaďte se, že je to Lev Tolstoj!"



Daniil Charms (vlastní deník)

Pozoruji v holičství strašné ženské. Držky nejapné, pitvoří se, chichotají se. Hrozitánské ženské!

Je zajímavé nazývat básně podle počtu řádek.

Hned tady vedle, na sousední lavičce, sedí nějaká koza v balonovém plášti a čte si Teorii literatury. Demonstrativně si v knížce podtrhává tužkou. Koza!

Včera mi otec řekl, že dokud budu Charms, bude se mě držet nouze.


Co je špatné:

Současný kulturní / vkus / Tichon Gurilin / Pasternak / malíř Lebeděv / malíř Akomov / pelechovští mistři / nakladatelství Academia / šikmé kapsy / široké klopy / na pánských sakách / móda hubených žen / tango / kino / tón dívčího "neotravujte!" / orchestr "Rejnobl" /gramofon / jazz / zkrácení slova "metropolitan" na metro

přispěla: Cabaret Voltaire


Daniil Charms: Sen

Klapouch usnul a zdálo se mu, že sedí ve vrbičkách a že kolem chodí policajt.
Klapouch procitnul, podrbal se na puse a znova usnul a znova se mu zdálo, že chodí kolem vrbiček a že ve vrbičkách sedí policajt.
Klapouch procitnul, pod hlavu si dal noviny, aby neposlintal polštář, a znova usnul a znova se mu zdálo, že sedí ve vrbičkách a že kolem chodí policajt.
Klapouch procitnul, vyměnil noviny pod hlavou a ulehl a znova usnul a znova se mu zdálo, že chodí kolem a že ve vrbičkách sedí policajt.
Potom Klapouch procitnul a řekl si, že nebude už spát, ale vzápětí usnul zas a zdálo se mu, že sedí za policajtem a že vrbičky chodí kolem.
Klapouch zařval, převracel se na posteli, ale procitnout už nemohl.
Klapouch spal čtyry dny a čtyry noci a pátého dne procitnul v tak zbědovaném stavu, že si musel přivázat boty provázkem, aby mu z nohou nespadly. Ani v pekařství, kde dennodenně nakupoval pšeničný chléb, ho nepoznali a podstrčili mu komisárek. A když to uviděla komise zdravotní hygieny chodící po bytech, označila ho za nehygienického ničemu k ničemu a přikázala bytovému družstvu jeho okamžitou likvidaci spolu se smetím.
Klapoucha přeložili v půli a vynesli ho do stoupy.

Z novely Bába
přispěla: Žena s kinoaparátem Dagmar Pokorná

#7: J. W. Goethe: Utrpení mladého Werthera

J. W. Goethe: Utrpení mladého Werthera

    ,,Lidská přirozenost má své meze. Dovede snášet radost, bolest, lítost až do jistého stupně, ale hyne, jakmile je překročen. Nejde tu tedy o to, je-li kdo silný či slabý, nýbrž vydrží-li tolik utrpení, kolik mu bylo naloženo, ať už je to trýzeň duševní či tělesná. A zdá se mi právě tak pošetilé říkat, že je zbabělý, kdo si bere život, jako je nevhodné nazývat zbabělcem toho, kdo umírá na zákeřnou horečku."

přispěla: Kejt

#6: Antoine de Saint Exupéry: Malý princ

Antoine de Saint Exupéry: Malý princ

Ach malý princi, tak jsem kousek po kousku pochopil tvůj teskný život. Dlouho pro tebe byly rozptýlením jen kouzelné západy slunce. Tuto novou podrobnost jsem se dověděl čtvrtého dne zrána, když jsi mi řekl:

„Mám strašně rád západy slunce. Pojďme se na jeden podívat...“
„Ale musíme počkat...“

„Počkat? Na co?“

„Až bude slunce zapadat.“

Nejprve ses zatvářil překvapeně a potom ses sám sobě zasmál. A řekl jsi mně:

„Já pořád myslím, že jsem doma!“

Skutečně. Když je v Americe poledne, víme, že nad Francií slunce zapadá. Stačilo by, abychom se mohli ocitnout za minutu ve Francii, a viděli bychom západ slunce. Bohužel Francie je příliš daleko. Ale na tvé malinké planetě ti stačilo posunout židli o několik kroků. A díval ses na soumrak, kdykoliv se ti zachtělo...

„Jednou jsem viděl slunce zapadat třiačtyřicetkrát!“

A po chvilce jsi dodal:

„Víš..., když je člověku moc smutno, má rád západy slunce...“

„Tedy v den, kdy jsi viděl západ třiačtyřicetkrát, bylo ti tolik smutno?“

Ale malý princ neodpověděl.

přispěla: Kejt

#5 Gary Snyder: Lázeň

Gary Snyder: Lázeň
Myju Kaie v sauně
Petrolejka svítí
    venku na bedně na úrovni přízemního okna

ozařuje hranu železných kamen a

    necky na dřevěné desce

Na hromadě kamenů prskají kapky vody

    a vzduch je plný páry

Kai stojí v teplé vodě

s mýdlem na hladkých stehnech a na bříšku

    „Gary, vlasy mi nemydli!“

- oči rozšířené strachem –

     ruka bloudí

    v kružnicích a křivkách po jeho těle

    až do rozkroku

a mydlí ho – lechtá ho na šourku a prdýlce

    penis se mu zakřiví a ztvrdne

    když mu stáhnu předkožku, abych mu ho umyl

směje se, vyskočí a vrhne se mi kolem krku

    jsem také nahý, dřepím na bobku
                    je tohle naše tělo?


Supíme a potíme se v páře z rozpálených kamen a syčících kamenů
     poléváme se vodou z cedrového vědra
     v mihotavém světle petrolejky – vítr v sosnách
    z lesů na hřebenech noční Sierry –
Vchází Masa a svěží studený vzduch
     vtrhne do dveří
     hluboký sladký dech

Klekne si a lehce ho sevře a donutí ho sklonit hlavu

     vlasy jí úplně zakryjí jedno

     rameno, ňadro a polovinu břicha
a zkušeně myje Kaiovi vlasy

     ten vyvádí jak šílený řve –

    Tělo mé ženy, něžná linka páteře
     vnořím zezadu svou dlaň mezi stehna
     položím jí na její vyklenutou vulvu a sevřu ji
     mýdlové lechtání ohnutá ruka

Brány Bázně

     které odkrývají skrytý svět dvojitých zrcadel

     lůn v lůnech, v kruzích

     který začíná v hudbě

                         je tohle naše tělo?

Kaiův malý šourek takřka se dotýkající rozkroku

     dosud skrývá sémě, které v něj přešlo z nás

v proudech, které se vzdouvaly se stejnou radostí a silou

     jako později u kojící Masy

     když si hrál s jejími prsy

nebo ve mně v ni

nebo v něm, z ní se vynořujícím

                            tohle je naše tělo:

Čistí a opláchnutí se dál potíme natažení

     na sekvojových lavicích, srdce nám tiše buší

do hučení v kamnech

     vůně cedru

Obrátíme se na druhý bok

     klevetivé šeptání trav

     hovory pálených polen

Přemýšlíme, jestli Gen ještě spí, jak ho přenést sem

     a taky ho vykoupat –

Kluci, kteří milují svou matku,

     která miluje muže, která předá

     své syny jiným ženám;

Mrak na obloze. Užvaněné borovice.

     potůček bublající v bažinaté louce

     tohle je naše tělo.

Oheň v kamnech a na nich vroucí voda

Povzdychneme a slézáme z lavic

     balíme děti, vycházíme ven

do černé noci & pod všechny ty hvězdy.

Studenou vodou si chrstneme na záda a na stehna

a vejdeme do domu – stoupneme si ke krbu, páří se z nás

Kai dovádí na ovčí kůži

Gen stojí, přidržuje se a křičí

„Ba! ba! ba! ba!“

Tohle je naše tělo. Sedáme si se zkříženýma nohama

     u plamenů, pijeme ledovou vodu

     objímáme děti, líbeme je na pupík

Smějeme se na Velké zemi

Vyšli jsme z lázně.

ze sbírky: Tahle báseň je pro medvěda

přispěla: Dana Faltusová

#4: Josef Škvorecký: Reakcionář Kohn

poznámka: část povídky od J. Škvoreckého, chybí trochu drsnější konec, takže koho to zajímá, ať si dohledá;)

Josef Škvorecký: Reakcionář Kohn
(z díla Ze života české společnosti, část Ze života socialistické společnosti)

Z tajného deníku Vasila Machanina,

žáka III. B 2. jedenáctiletky dra Zdeňka Nejedlého v K.

     Do vedlejšího domu přistěhoval se jistý Isidor Kohn, jenž se brzy stal předmětem jednání uličního výboru, jehož můj otec, soudruh Josef Machanin, vedoucí prodejny Textilia n. p. v K., má čest být předsedou. Neboť onen Kohn vlastnil velikého černého kocoura, neděli co neděli mu kupoval šlehačku v ceně 3 Kčs, krmil jej na okně (bydlí v přízemí), a vzbuzoval tak veřejné pohoršení soudružek, které večer co večer sedí naproti pod lípou a kouříce rokují o problémech veřejného zájmu.

     V jejich zastoupení navštívil otec zmíněného Kohna a začal mu to nepěkné počínání vytýkat: ,,Vaše chování, soudruhu Kohne, je chování západnické, a proto reakční. Na Západě krmí bohaté paničky kocoury šlehačkou; mají dokonce zvířecí kliniky a k dovršení všeho i hřbitovy psů. Zatímco chudí tam hladovějí, kocouři se přežírají lahůdkami.'' Soudruh Kohn odpověděl: ,,U nás však není hladovějících chudých.'' ,,Tedy nemá být ani přežírajících se kocourů,'' pravil otec, ,,neboť vše souvisí se vším. Soudružky z uličního výboru, sedící pod lipou, mě upozornily na vaše počínání, pohoršlivé v dobách našich přechodných ekonomických potíží.'' Avšak drzý Kohn odporoval: ,,Soudružky den co den vykouří dvacítku cigaret, což za týden představuje 30 Kčs. Dvě z nich jsou také proslulé tajným pitím a dcera jedné z nich se nachází v ústavu pro výchovu zbloudilých dívek. Zatímco já jsem vdovec, nepiji ani nekouřím, a dopřávám si jediné radosti z pozorování kocoura požírajícího jednou týdně šlehačku v ceně 3 Kčs.''

     ,,A nestydíte se,'' působil naň otec dále, ,,že zatímco byste měl zplodit děti jako každý pracující a jim dopřát šlehačku z našeho bohatého stolu, opatřil jste si pouhého kocoura?'' Kohn nato pravil: ,,Mně nebylo dáno zplodit děti vinou předčasné smrti manželčiny v koncentračním táboře Birkenau.''
     A otec pravil mírněji, avšak o to naléhavěji: ,,Měl jste tedy pojmout jinou manželku, a nikoli kocoura, jehož jste ještě ke všemu dal vykastrovat, takže ani on plodit nemůže. Čímž se stává bytostí z hlediska rozvoje zcela neužitečnou, a naše společnost si už s ním nebude vědět rady. Podívejte se na mně. Já zplodil celkem tři děti a plodil bych dále, nebýt stísněných bytových poměrů.''
     Kohn opět drze pravil (a tím odhalil své antihumánní smýšlení): ,,Mně je milejší můj kocour nežli vaše dítky. Vaše dcera Margaret je smutně známa tetováním na místech dosti intimních a váš syn Adolf, pověstný chuligán, zkopal nedávno sousedova psa, až pošel.'' ,,Můj syn,'' rozhořčil se otec spravedlivě, ,,je hoch společenský, kolektivní, hudebně nadaný. Kdežto vy se straníte lidí a jste nechutným individualistou!''
     ,,Čím více poznávám lidi, tím více miluji zvířata,'' pravil zpátečník Kohn, a tu otec zvýšil hlas a pravil: ,,Teď jste odhalil protilidové ledví. Milujete-li zvířata na úkor lidí, stavíte se na roveň oněch paniček léčících psíky na klinikách.'' ,,Ta myšlenka není moje,'' ušklíbl se Kohn. ,,Řekl to Marx.'' ,,Jestli řekl, řekl to mladý Marx,'' odsekl otec, ,,jenž později zmoudřel.'' A na základě toho poznav, že Kohn zatvrzele setrvává ve svých reakčních názorech a o správných ho nelze poučit, odešel od něho.


Přispěl Jakub Gazárek, který dodává:
    Celá kniha je postavena na tomto typu jemného a inteligentního humoru a přišlo mi docela těžké vybrat jeden ,,nejlepší'' úryvek z celku. Nejvíce propracovaná je poslední část Ze života exilové společnosti, ale na tomto úryvku je vemi dobře vidět jakým pohledem vnímal danou dobu mladý člověk a rovněž, jak se na něm tato doba podepsala. Škvoreckého humor bývá občas přirovnáván k humoru Poláčkovu, a ačkoliv mám oba autory rád, přece jen bych si vždy vybral Ze života české společnosti místo Bylo nás pět.

#3: Scarlett Thomas: Konec pana Y

Scarlett Thomas: Konec pana Y

    Do svého bytu se dostanu až skoro v půl šesté. Většina obchodů na ulici zavírá, ale v trafice naproti se svítí a lidi se tam po cestě domů z práce zastavují pro noviny nebo krabičku cigaret. V pizzerii pode mnou je ještě tma, ale vím, že Luigi, majitel, tam už někde je a dělá všechno, co je potřeba, aby mohl v sedm otevřít. Obchod s luxusním oblečením ve vedlejším domě má taky zhasnuto, ale o patro výš se slabě svítí v kavárně Paradis, která zavírá až v šest. Příměstský vlak pomalu klepe na starých zprohýbaných kolejích za domy s obchody a na přejezdu na konci ulice blikají výstražná světla.

    V betonovém průchodu vedoucím ke schodům ke dveřím mého bytu je jako obvykle chladno a tma. Chybí tu jízdní kolo, což znamená, že můj soused Wolfgang není doma. Není mi jasné, jak si u sebe topí on (i když myslím, že mu určitě pomáhá to ohromné množství slivovice, co popíjí), ale u mně je to boj. Nemám tušení, kdy naše dva byty postavili, ale jsou oba dva příliš velké s vysokými stropy a dlouhými chodbami, v nichž se odráží zvuk. Bylo by krásné mít ústřední topení, ale domácí ho nechce zavést. Ještě než si sundám kabát, položím batoh a krabici s knihami na velký dubový kuchyňský stůl, rozsvítím lampičky a z ložnice přitáhnu přes chodbu elektrická kamna. Zapnu je a pozotuji, jak v nich matně (a mně se vždycky zdá, že i omluvně) rudnou dvě kovové tyče. Pak zapaluji plynovou troubu a všechny hořáky. Zavřu kuchyňské dveře a teprve potom si svléknu venkovní oblečení.

    Třesu se, a to nejen zimou. Opatrně vytahuji z batohu Konec pana Y a pokládám ho na stůl. Vypadá vedle krabice s dalšími knihami a hrnku se zbytkem ranní kávy trochu nepatřičně. Dávám tedy krabici pryč a hrnek odkládám do dřezu. Na stole už leží jen kniha. Zvedám jí a přejíždím po ní rukou, cítím chlad její béžové látkové vazby. Otáčím jí a dotýkám se zadní strany, jako by se snad na dotek mohla lišit od té přední; pak jí zase odkládám a můj puls připomíná cvakání telegrafu. Naplním svůj malý vařič na preso. Postavím jej na jeden ze zapálených hořáků a pak si naliji půl skleničky slivovice od Wolfganga a na dva hlty ji do sebe obrátím.

---

    Na střední škole mě lidi začali litovat, nosila jsem uniformu z frcu a divný účes. Ale (díky, mami; díky, tati) nesměla jsem chodit na shromáždění do školní auly a nikdy jsem nevěřila ničemu, co nás učili, díky čemuž jsem začala vyčnívat coby jedno z "problémových" dětí. Asi tak od třinácti jsem si taky musela začít sama prát oblečení, ale většinou jsem se s tím neobtěžovala. Ostatním dětem bylo jedno, že jsem měla zašpiněný límeček košile a že moji beztak příliš krátkou sukni už několik týdnů nikdo nevyžehlil. Ale učitelky si mě při různých příležitostech brávaly stranou a říkaly mi věci jako: "Možná by ses měla před matkou zmínit o tom, že školní uniforma by se měla..." Před matkou? Komunikovat s ní bylo možné, teoreticky. Ale pouze v případě, že jste použili rádiovou vysílačku a dokázali jí přesvědčit o tom, že voláte odněkud z hlubokého vesmíru.

    Takže jsem udělala očekávatelné, a jakmile to šlo, utekla jsem na univerzitu. Ale ani to jsem nedokázala udělat pořádně. Člověk v mé situaci by měl tiše sedět na sedadle dálkového autobusu, číst si Janu Eyrovou a sem tam při vzpomínce na škraloupy z předcházejícího života zavzlykat do kapesníku. Já jsem jela po dálnici M4 v autě bez techničáku, po cestě jsem si udělala přestávku a prožila vášnivý víkend s jakýmsi motorkářem a nechala jsem si udělat stříbrnou náhradu za zlomený zub.

přispěla: Balů