Naše sídlo se rozkládalo na pravém břehu Irtyše a s řekou nás spojovala svahovitá zelená louka. Na ní jsme si postavili boudu ke koupání. Kolem ní se kupily rozmanité křoviny, spleť vrbiček a spousta rákosí. Louku protínaly potůčky i neveliká jezírka vzniklá po jarních záplavách. Ta se hemžila uvězněnými rybami a jinou vodní havětí. S pravidelným koupáním jsme začínali už v květnu. Především nás však zajímali naše záhony. Věnovali jsme jim spoustu času a brzy vypadaly skvěle.
Velmi živě si i po letech vzpomínám na výjev, který si mi vryl do paměti. Je to obrázek Fjodora Michajloviče, kterak mi horlivě pomáhal zalévat mladé sazenice. Měl upocenou tvář, mimoděk sundal vojenský plášť a pracoval dál v pouhé kartounové vestě růžové barvy vybledlé praním. Na šíji se mu házel nepostradatelný dlouhý řetízek z drobných modrých korálků, jenž byl jistojistě domácky kýmsi vyroben a Dostojevskému nepochybně darován. Na řetízku visely veliké cibulové hodinky. Dostojevský v těch okamžicích nevnímal vůbec nic kromě zahradnické práce, na níž byl cele soustředěn. Nacházel v ní veliké potěšení a bezesporu byla i vítaným balzámem na jeho bolavou a tolik zkoušenou duši.
Horkých dnů přibývalo. Navštívily nás i dcery bytné Dostojevského z jeho chýše ve městě a naše zahrada je tak okouzlila, že se podílely na péči o ni. Především se horlivě ujímaly pravidelné zálivky květin.
Po práci jsme se šli koupat a pak jsme se bezstarostně a slastně rozložili na terase, kde jsme pili čaj, obědvali, kouřili z dýmky, četli noviny a také často vzpomínali na tolik vzdálený Petrohrad i na blízké a nám známé lidi.
přidala: Cabaret Voltaire
Co dodat:
OdpovědětVymazat1) Utkvělo mi to v hlavě. Dostojevský kopající na zahrádce. Obyčejný, někdo by řekl zbytečný, obraz, který přežije léta a já si ho přečtu 150 poté na gauči v obýváku. Těžko říct, proč něco jako "literární nesmrtelnost a cesta časem", mě napadlo zrovna u Dostojevského kopajícího zahrádku.
2) Je to tak lehký a přijemný. Ta knížka je dobrá a vtipná. A Dostojevský v něm kope zahrádku.
3) Když jsem teď mamku poprosila, aby mi to nadiktovala, tak jsme obě skončily se záchvatem smíchu. ....Je to obrázek Fjodora Michajloviče, kterak mi horlivě pomáhal zalévat mladé sazenice...
všichni jsme jen lidi :)
OdpovědětVymazat