„Sbohem,“ řekla liška. „Tady je to mé tajemství, úplně prostinké: správně vidíme jen srdcem. Co je důležité, je očím neviditelné.“ „Co je důležité, je očím neviditelné,“ opakoval malý princ, aby si to zapamatoval.
přispěl: VladaRe
úterý 31. srpna 2010
#2: Antoine de Saint-Exupéry: Malý princ
Antoine de Saint-Exupéry: Malý princ
„Sbohem,“ řekla liška. „Tady je to mé tajemství, úplně prostinké: správně vidíme jen srdcem. Co je důležité, je očím neviditelné.“ „Co je důležité, je očím neviditelné,“ opakoval malý princ, aby si to zapamatoval.
„Sbohem,“ řekla liška. „Tady je to mé tajemství, úplně prostinké: správně vidíme jen srdcem. Co je důležité, je očím neviditelné.“ „Co je důležité, je očím neviditelné,“ opakoval malý princ, aby si to zapamatoval.
pondělí 30. srpna 2010
#1: Hermann Hesse: Básníkovo vyznání
Herman Hesse: Básníkovo vyznání (1929)
V naší době je básník jakožto nejčistší typ oduševnělého člověka tlačen mezi světem strojů a světem intelektuální snaživosti jakoby do vzduchoprázdného prostoru a odsouzen k udušení. Vždyť básník je zástupcem a obhájcem právě těch sil a potřeb člověka, jimž naše doba fanaticky vyhlásila válku.
Kvůli tomu dobu obžalovávat by bylo pošetilé. Tato doba není lepší a není ani horší než jiné doby. Je nebem pro toho, kdo může sdílet její cíle a ideály, a je peklem pro toho, kdo jí musí odporovat. Pro nás básníky je tedy peklem. Jestliže básník chce zůstat věrný svému původu a povolání, nesmí se připojit ani ke světu zpitému úspěchy z ovládání života průmyslem a organizací, ani ke světu racionalizované duchovnosti, jaká dnes ovládá například naše univerzity. Ale protože jediným úkolem básníkovým je být služebníkem, zastáncem a rytířem duše, cítí se v okamžiku, v němž se nyní svět nachází, odsouzen k osamění a utrpení, jež nejsou věcí každého. Evropa má v této době jen velmi málo básníků, a ani jediný nepostrádá rys tragiky, ba donkichoterie. Oproti tomu se to jen hemží „básníky“, které čtenář měšťák miluje a kteří nadáním a vkusem neustále oslavují ty ideály a cíle, jež má měšťák právě na programu: dnes válku, zítra pacifismus atd.
Mnozí z těch, kdo mohou skutečně být nazýváni básníky, ve vzduchoprázdném prostoru toho pekla mlčky hynou. Jiní opět berou utrpení na sebe, znají se k němu, podrobují se osudu a nebrání se tomu, když vidí, že z koruny, kterou pro básníka mívaly jiné doby, se dnes stala koruna trnová. Těmto básníkům patří moje láska, je uctívám a miluji, k jejich bratřím chci náležet. Trpíme – avšak ne proto, abychom protestovali a spílali. Dusíme se ve vzduchu světa strojů, pro nás nedýchatelném, a barbarské nuzoty, která nás obklopuje, ale od celku se neodpoutáváme, to dušení a utrpení přijímáme jako svůj podíl na osudu světa, jako své poslání, jako svou zkoušku. Nevěříme v žádný ideál této doby, ani v ideál generálů, ani bolševiků, ani profesorů, ani fabrikantů. Věříme však, že člověk je nesmrtelný a že jeho podoba se uzdraví ze všech pokřivení, že očištěná dokáže vyjít z jakéhokoli pekla. Nesnažíme se naši dobu vykládat, napravovat, poučovat, nýbrž tím, že jí odhalujeme své vlastní utrpení a své sny, se snažíme stále znovu jí otevírat svět obrazů, svět duše. Ty sny jsou zčásti zlé úzkostné sny, ty obrazy jsou zčásti hrůzné přízraky – my je nesmíme přikrášlovat, z ničeho se nesmíme vylhávat. To přece dělají zábavní „básníci“ měšťáků až dost. Neskrýváme, že duše lidstva je v nebezpečí a blízká propasti. Nesmíme však také skrývat, že věříme v její nesmrtelnost.
přispěl: Jakub Stadler
ze sbírky Malé radosti
V naší době je básník jakožto nejčistší typ oduševnělého člověka tlačen mezi světem strojů a světem intelektuální snaživosti jakoby do vzduchoprázdného prostoru a odsouzen k udušení. Vždyť básník je zástupcem a obhájcem právě těch sil a potřeb člověka, jimž naše doba fanaticky vyhlásila válku.
Kvůli tomu dobu obžalovávat by bylo pošetilé. Tato doba není lepší a není ani horší než jiné doby. Je nebem pro toho, kdo může sdílet její cíle a ideály, a je peklem pro toho, kdo jí musí odporovat. Pro nás básníky je tedy peklem. Jestliže básník chce zůstat věrný svému původu a povolání, nesmí se připojit ani ke světu zpitému úspěchy z ovládání života průmyslem a organizací, ani ke světu racionalizované duchovnosti, jaká dnes ovládá například naše univerzity. Ale protože jediným úkolem básníkovým je být služebníkem, zastáncem a rytířem duše, cítí se v okamžiku, v němž se nyní svět nachází, odsouzen k osamění a utrpení, jež nejsou věcí každého. Evropa má v této době jen velmi málo básníků, a ani jediný nepostrádá rys tragiky, ba donkichoterie. Oproti tomu se to jen hemží „básníky“, které čtenář měšťák miluje a kteří nadáním a vkusem neustále oslavují ty ideály a cíle, jež má měšťák právě na programu: dnes válku, zítra pacifismus atd.
Mnozí z těch, kdo mohou skutečně být nazýváni básníky, ve vzduchoprázdném prostoru toho pekla mlčky hynou. Jiní opět berou utrpení na sebe, znají se k němu, podrobují se osudu a nebrání se tomu, když vidí, že z koruny, kterou pro básníka mívaly jiné doby, se dnes stala koruna trnová. Těmto básníkům patří moje láska, je uctívám a miluji, k jejich bratřím chci náležet. Trpíme – avšak ne proto, abychom protestovali a spílali. Dusíme se ve vzduchu světa strojů, pro nás nedýchatelném, a barbarské nuzoty, která nás obklopuje, ale od celku se neodpoutáváme, to dušení a utrpení přijímáme jako svůj podíl na osudu světa, jako své poslání, jako svou zkoušku. Nevěříme v žádný ideál této doby, ani v ideál generálů, ani bolševiků, ani profesorů, ani fabrikantů. Věříme však, že člověk je nesmrtelný a že jeho podoba se uzdraví ze všech pokřivení, že očištěná dokáže vyjít z jakéhokoli pekla. Nesnažíme se naši dobu vykládat, napravovat, poučovat, nýbrž tím, že jí odhalujeme své vlastní utrpení a své sny, se snažíme stále znovu jí otevírat svět obrazů, svět duše. Ty sny jsou zčásti zlé úzkostné sny, ty obrazy jsou zčásti hrůzné přízraky – my je nesmíme přikrášlovat, z ničeho se nesmíme vylhávat. To přece dělají zábavní „básníci“ měšťáků až dost. Neskrýváme, že duše lidstva je v nebezpečí a blízká propasti. Nesmíme však také skrývat, že věříme v její nesmrtelnost.
přispěl: Jakub Stadler
ze sbírky Malé radosti
pátek 13. srpna 2010
Nechte se fascinovat, fascinujte další
Snad už neminuly doby, kdy předčítání z knih nebylo spojováno se sentimentalitou a zbytečností.
Nicméně jsem stvořila tento prostor, abych alespoň sama pro sebe měla místo, kde by člověk mohl ukázat, co se mu vrylo do paměti, co se mu líbilo, co ho fascinovalo a zároveň mohl doufat, že to možná bude i někoho dalšího zajímat.
Proto tedy: nechte se fascinovat a fascinujte další, nenechávejte si to pro sebe, posílejte mi úryvky z literatury všeho druhu, které nemusíte shledávat rovnou fascinujícími, ale třeba jste si řekli jen "tohle je vážně dobrý..." a to na cabaretvoltaire@email.cz
Zatím jen malinko doufám, že alespoň někdo neodhrne nos, vzpomene si, otevře knihu, přepíše část, přidá jméno autora, název knihy, možná i datacii. Třeba to jednou bude mít smysl.
Stránku bych naplno chtěla spustit začátkem září 2010.
Těším se na vaše objevy!
s pozdravem
Cabaret Voltaire
Nicméně jsem stvořila tento prostor, abych alespoň sama pro sebe měla místo, kde by člověk mohl ukázat, co se mu vrylo do paměti, co se mu líbilo, co ho fascinovalo a zároveň mohl doufat, že to možná bude i někoho dalšího zajímat.
Proto tedy: nechte se fascinovat a fascinujte další, nenechávejte si to pro sebe, posílejte mi úryvky z literatury všeho druhu, které nemusíte shledávat rovnou fascinujícími, ale třeba jste si řekli jen "tohle je vážně dobrý..." a to na cabaretvoltaire@email.cz
Zatím jen malinko doufám, že alespoň někdo neodhrne nos, vzpomene si, otevře knihu, přepíše část, přidá jméno autora, název knihy, možná i datacii. Třeba to jednou bude mít smysl.
Stránku bych naplno chtěla spustit začátkem září 2010.
Těším se na vaše objevy!
s pozdravem
Cabaret Voltaire
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)