#29 Goran Tunström: Vánoční oratorium

Goran Tunström: Vánoční oratorium

Překvapilo mne, že si dokážeme povídat tak jednoduchými slovy a že ta slova existují i pro mne.
(...)

Bůh neexistuje. Věřím v něj.
Kdyby existoval, stal by se zajatcem slov, a byl by tudíž otrokem.
Kdybychom my existovali, byli bychom zajatci své vlastní řeči. A to skutečně jsme.
Jakmile pozdvihnu svůj trpasličí pohled k Bohu a pokouším se jej zahlédnout, ztratí se, aby se zřetelně projevil všude, kde vůbec není. Jeho nepřítomnost je podmínkou jeho existence. Tak člověk dokáže vydržet, a tak to dělám já.
Protiví se mi lidé, kteří nevěří v Boha. Už takhle mám v sobě takové prázdno, že by růže uvadly. Tolik křika, že by noci rozpukaly. Tolik touhy, že bych se nechal ve válce zabít.
Ale bez Boha umírá tolik slov: ta která už nenajdou oporu. Už jsem se nažvanil o Bohu dost. A jestli to žvatlání má pokračovat, tak ať on žvatlá uvnitř mé duše. A já zatím přehraju pár etud pro tebe a pro Fanny.
(...)
Znám ty výkřiky. A ty také. Žijeme od výkřiku k výkřiku. Ale mezitím si najde cestu pramínek vody. Zmizí, znovu se objeví, jednou, dvakrát, snad třikrát za život, abychom si svalžili rty a plahočili se dál. Ocitl jsem se tady jen proto, že se mi zjevily tyto záblesky mezi kameny v údolí mrtvých. Zaslechl jsem hudbu, kde bych ji očekával ze všeho nejméně.

(...)

Věci zejí do úděsných hlubin. A člověk je uvnitř a nedostane se ven. Proto se musíme zmocnit dne či květiny a musíme si říkat, že tenhle dubový list, na nějž si sáhnu, jen ruku natáhnout, ještě nikdy nikdo neviděl. Tys vždycky ten první a musíš se bedlivě koukat. Spočítej dny, kdy jsi z kamene odečítal, co tam mech napsal (jak samozřejmé, že tady písmo stojí), protože jednoho dne tvé oko pohasne, nebo nohy, co tě sem donesky, budou zítra stávkovat, či požár sežehne kůži z kamene a chlad ho zlomí vedví.

poslala: Alžběta