23# Bohumil Hrabal: Něžný barbar

Bohumil Hrabal: Něžný barbar

Když se Vladimír oženil s Teklou, tak nejdříve se radili, zdali má Tekla studovat výtvarnou estetiku nebo raději jazyky či grafickou školu. Nakonec Tekla pracovala tam co Vladimír, zaučovala se na soustruhu, a že nosila montérky s kšandičkama, tak dík svým krásným prsům stala se miláčkem fabriky. Vladimír po šichtě sedával v ženském oddělení pod hodinami a zaváděl s vykoupanými dělnicemi hovory o svém manželském soužití do takových podrobností, že dělnice rudly až ke kořínkům vlasů. Vladimír hrozně litoval, že Tekla se musí koupat ve fabrice. Když ještě nechodila do práce, koupal ji Vladimír v neckách sám. A aby holka měla něco ze života, tak před ní rád chodil nahý, s parádní erekcí. Když se dělnice lekaly, zdali se tím Vladimír nevyčerpává, těšil je Vladimír, že tohle a jinačí věci dělá před svojí ženou proto, aby měla radost ze života a prožitek. Nejraději ale Vladimír sedával s dělnicí, lesbičankou, která se ráda koupala s Teklou, a tak Vladimírek, obdivovatel těla své ženy, si tiše vykládal s lesbičankou, sdělovali si ti dva zamilovaní svoje zkušenosti a poznatky a vždycky se shodli, ač každý byl jiného pohlaví. Šeptali si ale tak hlasitě, že dělnice rudly čím dál víc a dívaly se na Vladimíra s obdivem a přály si, aby každá měla doma tak zamilovaného mužského, jako je Vladimír. Když se to dověděl Egon Bondy, křičel: To vy zase schválně, schválně si ta lesbičanka s Vladimírem šeptala, abych se to nedozvěděl! ten Vladimír! Kurva fix! Já, kterej jsem si myslel, že na tohle jsem špecialista, protože jedu podle starejch gnostiků, že sexuální zvrhlost teprve vede k duchovnímu životu, tak ten Vladimír mě i ve fabrice zesměšňuje? Vono to s tím Vladimírem konce nebere a nebere! Pošeptal jsem Egonovi: Jak si tak vzpomínám, jednou si Vladimír Na hrázi Věčnosti zastrčil svíčku z vánočního stromečku tak hluboko do nosu... Egon Bondy zařval: Do prdele, svíčku z vánočního stromečku, a do nosu? Povídám: Do nosu... A Egon Bondy běhal a kopal do vzduchu a držel se za koleno: Dostal jsem s toho do lejtka křeč, ale proč do nosu? Do prdele! Povídám: Aby měl hmatový prožitek z homosexuálna... musel jsem mu ji tahat kombinačkama, ještě že koukal knot... a Egon Bondy mě povalil a bradou mi čáral po obličeji a volal : Vy dva si nedáte pozor, a já zabiju a zabiju a zabiju... Pak mne odstrčil a díval se do nebes stropu a v extázi volal: Paříž je tady, v Praze, V Libni. A to dohromady je Halič. Syn rabína z Belzu je Vladimír. Jak jsem řekl, ouplná, čistá paranoia...!

poslala: Jahoda

#22 F.M.Dostojevskij: Zločin a trest

F.M.Dostojevskij: Zločin a trest

"Znám Rodiona už půldruhého roku: je tak trochu nemluva a morous, tak trochu hrdopýšek. A v poslední době (ale dost možná už mnohem déle) se projevuje jako skeptik a hypochondr. Je to velkorysý dobrák. Nerad mluví o svých citech, to se raději zachová hrubě, než aby před vámi otevřel srdce. Někdy však není vůbec hypochondr, je jen až nelidsky chladný a necitelný, jako by se v něm neustále střídaly dvě protikladné povahy. Hrůza, jak je někdy uzavřený! Pořád nemá kdy, pořád mu někdo vadí, ale přitom leží a nic nedělá. Není ironický, ale ne proto, že by se mi nedostavalo vtipu, spíš jako by něměl na takové hlouposti čas. Nikdy nevyposlechne do konce, co mu kdo říká. Nikdy se nezajímá o totéž, oč se v té chvíli zajímají všichni ostatní. Hrozně moc si o sobě myslí a zdá se, že ne tak docela neprávem. No, co tak ještě?...Mám dojem, že váš příjezd na něho bude mít blahodárný vliv."
"Kéž by jen!" zaúpěla Pulcherija Alexandrovna, zničená tím, co Razumichin pověděl o jejím Roďovi.

přidala: Cabaret Voltaire s poznámkou: ♥♥♥

#21 Lawrence Ferlinghetti: Báseň, která nekončí

(Lawrence Ferlinghetti: Báseň, která nekončí )

přidala: Dana Faltusová

#20 Nick Cave: Smrt Zajdy Munroa

Nick Cave: Smrt Zajdy Munroa (2009)

Zajda junior sedí na gauči, hypnotizovaně zírá na televizi a mezi koleny svírá velkou láhev coly. Trpí něčím, co se jmenuje blefaritida neboli zánět očních víček, a došly mu steroidové oční kapky. Oči má nateklé, zhnisané a zarudlé a říká si, že by měl tátu ve vhodnou chvíli poprosit, aby mu koupil kapky nové. Je rád, že jsou všichni ti lidi pryč. Policie. Chlapi ze záchranky. Už ho unavovalo, jak se na něj všichni v jednom kuse dívali a na chodbě si šeptali, jako kdyby byl hluchý. Pořád mu připomínali mámu, a vždycky když si vzpomněl na mámu, měl pocit, jako že se propadne někam do středu země. Pořád dokola se ho ptali, jestli je v pořádku a on se přitom jenom chtěl jen dívat na televizi. Copak tady nemůže mít člověk chvilku klidu?

Toho, že táta vešel do pokoje, si všimne asi v tutéž chvíli, kdy si uvědomí, že mu zapomněl z lednice  donést to pivo. Jak na to mohl zapomenout? Tátova tvář připomínala šedivý filc. Chodí nějak jinak, jako kdyby si nebyl tak úplně jistý, čí je tenhle obývák, jako kdyby byl tak trochu v limbu.

„Co je s tím mým pivem?“ vysouká ze sebe Zajda, když usedá vedle Zajdy juniora na gauč.

„Já zapomněl, tati,“ říká Zajda junior. „Byla puštěná televize.“

Přes televizi visí rukáv pohozeného svetru a částečně stíní obraz. Zřejmě dávají zprávy a reportáž pojednává o žirafě z londýnské ZOO, která nehybně leží na boku ve výběhu. Kolem postávají veterináři a ošetřovatelé v holínkách a z žirafího těla se vinou proužky dýmu.

„Proč na to koukáš?“ zeptá se Zajda. Myslí tím zprávy. Nenapadá ho, na co jiného by se mohl zeptat.

Chlapec zamžiká, aby si ochladil oči, přejede si čelo hřbetem ruky a řekne: „Do té žirafy uhodil blesk, tati. V zoologický. V Africe na savaně se to stává celkem často. Každou chvíli to nějaká schytá. Fungujou jako hromosvod. V jednu chvíli se klidně pasou, a za vteřinu jsou tuhý.“

Zajda svého syna slyší, ale jeho hlas jako by k němu pronikal odněkud z daleka, v žaludku mu dutě zakručí a on si uvědomí, že od snídaně nejedl a že asi bude mít hlad. Zvedne jednu z krabic na pizzu, která se vrší na konferenčním stolku, a otevře ji. Zamává si s ní pod nosem.

poslala: Denisa