Jaroslav Rudiš: Nebe pod Berlínem
Otevírám dveře. Dovnitř se hrne opuchlý kluk se zakrváceným čelem a říká: "Kámo, pusť mě, potřebuju se vychcat. Všechno ti vodpouštím. Nemáš voheň? Ta kráva mě nechala. Dneska vodpoledne. A víš s kým šuká? S mým bráchou. Sám mi to řekl. Nechala tě někdy nějaká?"
"Jo."
"Co bys na mým místě udělal? No nezabil bys ho? Co tak blbě čumíš?"
Mlčím a připaluju si. Stoupám po kruhovém schodišti. Slyším, jak si ten dole ulevuje bušením hlavy do zdi, jak bulí a zvrací do záchodu stále jedno jméno.
Ti, co jsou u nás dole dlouho, tvrdí, že nás vidí jen tamti, co jsou na nejlepší na cestě k nám, lidi, o kterých se říká, že jsou na dně. Ale takhle to nejde říct, kdo je jednou na dně, je na dně a já vím, že existuje ještě něco pod dnem, svět, v němž jsme my. A že nahoře je další svět a nad ním ještě jeden, odkud k nám občas přijde někdo na návštěvu.
poslala: Dennie
