„Ucho? To se vám povedlo.“
„Podívejte se líp.“
„Opravdu, je to ucho. Opravdové ucho, ale jak se sem dostalo?“
Mezi namrzlými bramborovými slupkami, pokrájenou cibulí a kousky zvadlých jablek leželo na novinovém papíru celé ucho. Trochu chlupaté, trochu zakrvácené, někde čerstvě ulomené.
„Nechci, aby to vypadalo jako dotěrnost, je to opravdu jenom můj osobní názor,“ zašeptal Nikifor Tescovina, „ale myslím, že je vaše.“
Géza Hutira se oběma rukama popadl za hlavu v místě, kde mu bruslařská čepice kryla uši. Ohmatal se a potom si dlaně podržel před očima. Jednu ruku měl suchou, druhá byla lepkavá, umazaná, trochu nahnědlá.
„Hm. Do prdele práce. Určitě jsem do něčeho vrazil. Netuším, jak se to mohlo stát, čestné slovo,“ zasténal téměř omluvně. „Možná tou kovovou trubkou, jak jsem ji vytahoval ze štěrbiny mezi trámy. Jako by tehdy o mě zavadila.“
Coca Mavrodinová nespala, nyní se náhle mezi chuchvalci páry napřímila, odkašlala si a zavolala:
„Teď blbnete, nebo tam opravdu máte ucho toho soudruha? Na to bych se tedy taky ráda podívala. Ukažte mi je!“
Géza Hutira si udělal kolem zmrzačeného místa z dlaně trychtýř, aby slyšel, co si Coca Mavrodinová přeje. Nad tím, co slyšel se trošku zamyslel, a když potom přece jenom porozuměl, smutně potřásl hlavou.
„Bohužel už to nejde.“
Čtyřnohé zvířátko, které mělo barvu spadaného listí jako veverka nebo lasice, hbitě přeběhlo po zmrzlém sněhu s uchem v tlamičce. Opodál je čekalo ještě jedno a zanedlouho bylo slyšet, jak jim mezi zuby chrupají chrupavky Gézy Hutiry.
Poslala: Iva
To je geniální. To si nutně musím přečíst.
OdpovědětVymazat