Kohoutek povolil, prst mi sjel na hladké bříško pažby, a teď, v tom suchém, ohlušujícím třesku, všechno začalo. Setřásl jsem pot i slunce. Pochopil jsem, že se právě zvrátila rovnováha dne, výjimečné ticho pláže, na níž jsem prožil štěstí. Vystřelil jsem pak ještě čtyřikrát do nehybného těla a kulky se do něho zakusovaly, ani to nebylo znát. Jako bych čtyřikrát krátce zaklepal na bránu neštěstí.Dnes mi umřela maminka. Možná taky že už včera, zatím mi to není jasné. Z útulku přišel telegram: "Matka zesnula. Pohřeb zítra. Hlubokou soustrast." Z toho se nic nevyčte. Asi už včera.
Marie si natrhala pár horských kosatců. Cestou po svahu k moři jsme zahlédli pár časných plavců.
Poslal: Ondřej
Žádné komentáře:
Okomentovat