Aktuálně

Jak jste si možná už všimli, do dolní části blogu (hned vedle archivu) jsem přidala tři odkazy pro všechny správné knihomoly.  iLiteratura, Česka bibliografická databáze a Goodreads - stránka v angličtině, kde běžní čtenáři píšou recenze na knihy, dávají si doporučení apod.
iLiteraturu a ČBDB jsem taky požádala o propagaci Le Café Voltaire na jejich webu. Z ČBDB mi odpověděli, že nemají příliš cest, jak o nás dát vědět, leda pokud by o něčem podobném psali v novinkách. Od iLiteratury mi přišel následující e-mail:

Dobrý den,

musím vás zklamat, uvedení jména autora a názvu díla ještě neznamená, že můžete publikovat, co chcete - správně byste u autorů (v případě překladů také překladatelů) žijících a těch, od jejichž smrti neuplynulo 70 let (po tuto dobu jejich práva spravují dědici), měli mít svolení s publikováním ukázky. U některých děl navíc po určitou dobu po vydání mají výhradní právo k publikování konkrétní nakladatelé...

Bez svolení můžete uvést pouze krátkou citaci... podrobnosti uvádí i Wikipedia:

http://cs.wikipedia.org/wiki/Autorsk%C3%A9_pr%C3%A1vo

jovanka šotolová
šéfredaktorka časopisu iliteratura.cz

Paní Šotolové jsem zeptala, podle čeho se tedy dá rozlišit rozsah citátu a ukázky, protože si myslím, že naše příspěvky jsou právě ony krátké citace. Odpověď jsem bohužel nedostala. Co si o tom myslíte vy? Jsme podvratným živlem podsvětí?
Mimo jiné mám ještě malou připomínku k zasílání úryvků - pokuste se vybírat kratší texty. Vím, někdy to nejde, protože jsou věty postaveny tak, že je od sebe nelze odtrhnout, tím by samotná ukázka ztratila na síle. Ale myslím si, že kratší úryvek je pro čtenáře lákavější. Hlavně posílejte! :)

PS. V menu se neukazují pravidelní čtenáři, teprve až po aktualizaci stránky. Kdyby si s tím někdo věděl rady, byla bych moc ráda :)

60# Rjú Murakami - V polévce miso

            Lidí pořád přibývalo, a tak jsme se rozhodli, že se přesuneme nahoru na most. Na začátku mostu směrem od Cukidži seděl na vlnité lepence bezdomovec. Měl dětský kočárek napěchovaný zavazadly a kolem něho se šířil nepříjemný zápach. Obloukem jsme se mu vyhnuli. Opřeli jsme se o zábradlí a čekali na odbíjení novoročních zvonů.

            „Zajímalo by mě, kdo z nás dvou je pro společnost škodlivější – já, nebo ten bezdomovec?“ poznamenal Frank. Zeptal jsem se ho, jestli si myslí, že jednotlivci mohou společnosti nějak citelně uškodit.

            „Samozřejmě,“ odpověděl s pohledem upřeným na bezdomovce.

            „Lidi jako já jsou pro společnost určitě škodliví. Jsem úplně jako virus. Víš, jenom nepatrné množství virů vyvolává u lidí nemoci, ale kromě nich existuje ještě bezpočet jiných druhů virů. Jejich úkolem je, stručně řečeno, napomáhat mutacím a vytvářet tak různorodost života. O virech jsem taky přečetl spoustu knížek. To víš, když člověk skoro nepotřebuje spánek, má spoustu času na čtení. Myslím, že kdyby na zeměkouli neexistovaly viry, lidstvo by nikdy nevzniklo. Některé z virů pronikají do našich genů a přímo v nich mění genetické informace. Nikdo nemůže s jistotou tvrdit, že v budoucnu nevyjde najevo, že virus HIV, který vyvolává AIDS, třeba přepisuje naše genetické kódy tak, jak to je nezbytné pro přežití lidstva. Já se vědomě dopouštím vražd, vyvolávám u ostatních lidí šok a nutím je, aby se nad sebou zamysleli, takže si myslím, že mě svět potřebuje. Ale k čemu je tu on?“ řekl Frank a znovu se podíval na bezdomovce. Ten dál seděl na kusu vlnité lepenky a ani se nepohnul. I když na mostě bylo čím dál víc lidí, kolem něho bylo pořád volno.

            „To neznamená, že by se lidi jako on vzdali touhy žít. Zřekli se jenom komunikace s ostatními. V chudých zemích mají uprchlíky, ale bezdomovci tam nejsou. Bezdomovcům se vlastně žije snadněji než ostatním. Když odmítáš život ve společnosti, musíš odejít někam jinam, vzít na sebe určité riziko. Přinejmenším já jsem tak v životě postupoval. Lidi jako on se nedopouštějí zločinů, ale jenom degenerují. A já začal tyhle degenerované jedince zabíjet.“

Ahoj,
posílám další úryvek..
Po přečtení knížky doporučuju okamžitě zhlédnout např. film Hanami - čas kvetoucích růží, aby se obraz zvráceného Japonska vyvážil krásným pohledem na Fudži a tancem butó..=) A nečíst před spaním!
Zdravím a přeju spoustu čtenářských zážitků=D
Iva

59# J. W. Goethe - Utrpení mladého Werthera

Děkuji ti, Viléme, za tvou srdečnou účast, za tvou dobře míněnou radu a prosím tě: buď kliden! Nech mě dotrpět, mám při všem soužení ještě dost sil, abych vydržel. Ctím náboženství, to víš, cítím, že je nejednomu zmoženému oporou, nejednomu, kdo umírá žízní, osvěžením. Jenže – cožpak dovede, cožpak musí tím být pro každého? Když se podíváš na ten široširý svět, uvidíš jich tisíce, jímž tím nebylo, tisíce, jímž tím nikdy nebude, ať jim je už kážeš čili nic. A proč by tím vším musilo být pro mne? Neříká-li sám syn boží: že budou kolem něho ti, které mu dal otec? A což když já mu nejsem dán? Když si mě otec chce ponechat pro sebe, jak mi srdce šeptá? Prosím tě, nevykládej si to chybně, nehledej snad posměch v těchto nevinných slovech! Je to celá má duše, kterou před tebou obnažuji. Jinak bych byl pomlčel, jakož se vůbec nerad pouštím do výkladů o věcech, o nichž vím právě tak málo jako ostatní. A přece je to jen sudba člověka, do dna vytrpět, do dna vypít kalich utrpení. – A zhořkl-li kalich i na lidském rtu Boha nebeského, proč bych se styděl ve strašlivém okamžiku, kdy se celá má bytost tetelí mezi bytím a nebytím, kdy minulost září jako blesk nad černou propastí budoucnosti a všechno kolem mne se hroutí, kdy celý svět mi zaniká?! – Není-li to pak hlas zcela do sebe stísněného stvoření, které pozbylo sebe, které nezadržitelně padá do hlubin, zaúpí-li z propastí svých marně pracujících sil: Bože! Bože! Pročs mě opustil? A měl bych se stydět za slovo, měl bych se bát okamžiku, když mu neušel ani ten, který nebesa svinuje jako baldachýn?

 Přispěla jsem já. Sice už tu jeden úryvek z Werthera je, ale to vůbec nevadí. Když jsem si to přečetla, byla jsem dočista omráčená. A nedalo mi to a musela jsem si tu osudovou stranu vyfotit..

58# Ádám Bodor: Okrsek Sinistra

„Koukejte,“ ozval se Nikifor Tescovina, když dojídali. „Něco vám ukážu. Tohle kolečko cibule vypadá dočista jako ucho.“

„Ucho? To se vám povedlo.“

„Podívejte se líp.“

„Opravdu, je to ucho. Opravdové ucho, ale jak se sem dostalo?“

Mezi namrzlými bramborovými slupkami, pokrájenou cibulí a kousky zvadlých jablek leželo na novinovém papíru celé ucho. Trochu chlupaté, trochu zakrvácené, někde čerstvě ulomené.

„Nechci, aby to vypadalo jako dotěrnost, je to opravdu jenom můj osobní názor,“ zašeptal Nikifor Tescovina, „ale myslím, že je vaše.“

Géza Hutira se oběma rukama popadl za hlavu v místě, kde mu bruslařská čepice kryla uši. Ohmatal se a potom si dlaně podržel před očima. Jednu ruku měl suchou, druhá byla lepkavá, umazaná, trochu nahnědlá.

„Hm. Do prdele práce. Určitě jsem do něčeho vrazil. Netuším, jak se to mohlo stát, čestné slovo,“ zasténal téměř omluvně. „Možná tou kovovou trubkou, jak jsem ji vytahoval ze štěrbiny mezi trámy. Jako by tehdy o mě zavadila.“

Coca Mavrodinová nespala, nyní se náhle mezi chuchvalci páry napřímila, odkašlala si a zavolala:

„Teď blbnete, nebo tam opravdu máte ucho toho soudruha? Na to bych se tedy taky ráda podívala. Ukažte mi je!“

Géza Hutira si udělal kolem zmrzačeného místa z dlaně trychtýř, aby slyšel, co si Coca Mavrodinová přeje. Nad tím, co slyšel se trošku zamyslel, a když potom přece jenom porozuměl, smutně potřásl hlavou.

„Bohužel už to nejde.“

Čtyřnohé zvířátko, které mělo barvu spadaného listí jako veverka nebo lasice, hbitě přeběhlo po zmrzlém sněhu s uchem v tlamičce. Opodál je čekalo ještě jedno a zanedlouho bylo slyšet, jak jim mezi zuby chrupají chrupavky Gézy Hutiry. 

Poslala: Iva

57# Bohuslav Reynek: Rybí šupiny & Setba samot

Samota
Samota jest dívka, která má oči jako lampy rozžhaveny touhou a vlasy předlouhé a černé smutkem. Jest žertvou na oltáři chrámu Ticha, jehož základové jsou z bolestí a zdi, žebra, klenby a věž z nadějí a rozbité vitraje z útěch. Sama pak též jest ticha jako perla, a byť byla spalována, skoná teprve v Den poslední. A takovýto chrám chová každý ve své duši, kdo poznal, že jest sám, podle obrazu Toho, Jenž Jest. V každém tom chrámě, jako v arše na vodách opuštění, jsou duše zvířat, a věrně se klanějí Tvůrci. Vedle žertvené dívky pak jest z jedné strany Anděl, z druhé Satan zápasí o ni, někdy podléhá ten, podruhé onen, ale druh druha zahubiti nemůže.

(Rybí šupiny, 1922)

Úzkost
V tmách ozvalo se zalkání,
smrt černé kočky volat slyším,
jíž nikdo živý nepomáhá.

Strast k srdci se mi naklání,
tvář bledne hlubinám i výším
a někdo na ruku mi sahá:

mám bílé kotě na dlani,
oddané důvěře a tiším,
květ oblaku a hrstku blaha...

Jsme dvěma ostny prokláni,
smrt útočištěm je vždy bližším,
naděje jako smrt je naha,

kdo kterou spíše oděje?
Cos trne v každém setkání
nás, smrti, nás a naděje.

___

Duši hostí listopad
chudobou a písní deště.
Mráz už z opuštěných lad
zavolal, a nejde ještě.

Vítr klepe na vod sklo.
Světlo mezi dvěma mraky
jako klíč se zablesklo,
tajemný a křivolaký.

Brána tmy se zachvěla.
Oblak po oblaku sahá.
Svítí v dlani anděla
děsem zkřivený klíč blaha.

(Setba samot, 1936)

Poslala: Daniela