pátek 4. února 2011

#27 Virginia Woolf: Smyčcový kvartet a Nenapsaný román

Virginia Woolf: Nenapsaný román
Jen klidně setrvej na místě, chvěj se, živote, duše, nebo co vlastně jsi. I já na své květině - lišaj nad krajinou - sám. Jaká je vlastně cena života? Vzlétnout, nehybně viset nad krajinou. Mávnutí ruky - pryč, vzhůru! Pak znovu strne. Sám, neviděn, shlíží na všechno pod sebou tak nehybné, tak nádherné. Nikdo se nedívá, nikdo se nestará. Oči ostatních jsou naše vězení, jejich myšlenky naše klece. Vzduch nad námi, vzduch pod námi. A měsíc a nesmrtelnost...
Pět tváří naproti - pět dospělých tváří - a v každé z nich je poznání. Je však s podivem, jak se to všichni snaží skrýt! Všechny ty tváře nesou známky mlčenlivosti: sevřené rty, pohaslé oči. Každý z těch pěti dělá něco, čím to poznání zakrývá nebo znevažuje. Jeden kouří; další si čte; třetí zkoumá poznámky v notýsku; čtvrtý se upřeně dívá na mapu tratě zarámovanou naproti; a pátá - na té páté je hrozné to, že nedělá vůbec nic. Pozoruje život. Ach, ty malá ubohá nešťastnice, hrej si s námi - udělej to pro nás všechny, skrývej to!

Virginia Woolf: Smyčcový kvartetJestliže v nás vyslovení určité myšlenky v tolika případech zanechá potřebu stále ji vylepšovat a upravovat a zároveň rozdmýchává staré lítosti, radosti, marnosti a touhy - jsou-li toto všechno skutečnosti, které mám na mysli, jaká je tu pak šance?
Melancholická řeka nás unáší dál. Splývajícími větvemi vrby prosvítá měsíc a já vidím tvou tvář, naslouchám tvému hlasu a zpěvu ptáků, když míjíme vrboví. Co to šeptáš? Smutek, smutek. Radost, radost. Jsme propleteni jako rákosí v měsíčním svitu. Navždy spoutáni, prostupujeme se navzájem.

poslala: Dreamy

Žádné komentáře:

Okomentovat