S některými lidmi, nejčastěji s muži, se mluví těžko. Mám na to takovou Teorii. Mnoho mužů s přibývajícím věkem začíná trpět testosteronovým autismem, který se projevuje pozvolným zánikem sociální inteligence a dovedností mezilidské komunikace, ale rovněž postihuje jejich schopnost formulovat myšlenky. Člověk postižený touto Poruchou se stává mlčenlivým a působí dojmem, že je pohroužen do vlastních myšlenek. Více ho zajímají různé Nástroje a zařízení. Fascinuje ho druhá světová válka a životopisy slavných osobností, nejčastěji politiků a zločinců. Takřka zaniká jeho schopnost číst romány, testosteronový autismus narušuje možnost psychologického pochopení postav. (...)
Nějakou dobu jsem byla na pokoji s jedním Protestantem, který zase projektoval dálnice. Říkal mi, nejspíš citoval Luthera, že ten, kdo trpí, vidí záda Boha. Přemýšlela jsem, jestli se jedná o záda, nebo spíš o zadek, a jak vypadají božská záda, když nevíme, jak vypadá zepředu. Zdá se, že ten, kdo trpí, má k Bohu zvláštní přístup, zadním vchodem, je blahoslavený, uvědomuje si pravdu, kterou by bez utrpení bylo obtížné poznat. V určitém slova smyslu je zdravý Člověk jen ten, kdo trpí, jakkoli zvláštně to zní. Myslím, že to zapadá do celkového obrazu...
poslala: Alžběta
ne všichni zapadají do stereotypu.
OdpovědětVymazat