středa 16. května 2012

72# Josef Škvorecký - Legenda Emöke


A časem, velmi brzy, rozhostila se ve mně lhostejnost k té legendě, ta lhostejnost, jež nám dovoluje žít ve světě, kde denně umírají tvorové naší vlastní krve na tuberkulózu a rakovinu, v žalářích a koncentračních táborech, v dalekých tropech na krutých šílených bojištích starého světa, který zešílel krví, v šílenství zklamané lásky, pod břemenem směšně nepatrných strastí, ta lhostejnost, která je naší matkou, naší spásou, naší zkázou.

Tak se stává příběh, legenda, a nikdo ji nevypráví. A přece žije člověk, odpoledne jsou horká a marná, a člověk stárne, je opuštěn, umírá. Zbývá jen deska, jméno.  Možná ani deska, ani jméno. Ten příběh, tu legendu nosí ještě několik let někdo jiný v hlavě, a pak také umírá. A ostatní lidé nevědí nic, jako nikdy, nikdy, nikdy nevěděli nic. Jméno zaniká. I příběh, legenda. A po člověku není už ani jméno, ani vzpomínka, prázdno. Nic. Ale snad někde přece zůstává alespoň otisk, alespoň stopa slzy, té krásy, té líbeznosti, toho člověka, toho snu, té legendy, Emöke. Nevím, nevím, nevím.

Poslala: Nataša

pátek 11. května 2012

71# Charles Bukowski - Básně I., II.

jenom její boty
by mi prozářily pokoj
jak spousta svíček.

její chůze připomíná všechny věci,
které se odrážejí ve skle,
všechno,
co má smysl.

kráčí pryč.

--

život
nechat se sežrat vepřem
kterému táhne z tlamy
zatímco se citrony houpají
ve větru
žluté a naše.

poslala Dennie