středa 12. ledna 2011

#26 Olga Tokarczuková: Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých

Olga Tokarczuková: Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých

S některými lidmi, nejčastěji s muži, se mluví těžko. Mám na to takovou Teorii. Mnoho mužů s přibývajícím věkem začíná trpět testosteronovým autismem, který se projevuje pozvolným zánikem sociální inteligence a dovedností mezilidské komunikace, ale rovněž postihuje jejich schopnost formulovat myšlenky. Člověk postižený touto Poruchou se stává mlčenlivým a působí dojmem, že je pohroužen do vlastních myšlenek. Více ho zajímají různé Nástroje a zařízení. Fascinuje ho druhá světová válka a životopisy slavných osobností, nejčastěji politiků a zločinců. Takřka zaniká jeho schopnost číst romány, testosteronový autismus narušuje možnost psychologického pochopení postav. (...)
Nějakou dobu jsem byla na pokoji s jedním Protestantem, který zase projektoval dálnice. Říkal mi, nejspíš citoval Luthera, že ten, kdo trpí, vidí záda Boha. Přemýšlela jsem, jestli se jedná o záda, nebo spíš o zadek, a jak vypadají božská záda, když nevíme, jak vypadá zepředu. Zdá se, že ten, kdo trpí, má k Bohu zvláštní přístup, zadním vchodem, je blahoslavený, uvědomuje si pravdu, kterou by bez utrpení bylo obtížné poznat. V určitém slova smyslu je zdravý Člověk jen ten, kdo trpí, jakkoli zvláštně to zní. Myslím, že to zapadá do celkového obrazu...

poslala: Alžběta

neděle 2. ledna 2011

# 25 A. J. Wrangel: Vzpomínky na F.M. Dostojevského na Sibiři

A. J. Wrangel: Vzpomínky na F.M. Dostojevského na Sibiři v letech 1854-1856

    Naše sídlo se rozkládalo na pravém břehu Irtyše a s řekou nás spojovala svahovitá zelená louka. Na ní jsme si postavili boudu ke koupání. Kolem ní se kupily rozmanité křoviny, spleť vrbiček a spousta rákosí. Louku protínaly potůčky i neveliká jezírka vzniklá po jarních záplavách. Ta se hemžila uvězněnými rybami a jinou vodní havětí. S pravidelným koupáním jsme začínali už v květnu.
    Především nás však zajímali naše záhony. Věnovali jsme jim spoustu času a brzy vypadaly skvěle.
Velmi živě si i po letech vzpomínám na výjev, který si mi vryl do paměti. Je to obrázek Fjodora Michajloviče, kterak mi horlivě pomáhal zalévat mladé sazenice. Měl upocenou tvář, mimoděk sundal vojenský plášť a pracoval dál v pouhé kartounové vestě růžové barvy vybledlé praním. Na šíji se mu házel nepostradatelný dlouhý řetízek z drobných modrých korálků, jenž byl jistojistě domácky kýmsi vyroben a Dostojevskému nepochybně darován. Na řetízku visely veliké cibulové hodinky. Dostojevský v těch okamžicích nevnímal vůbec nic kromě zahradnické práce, na níž byl cele soustředěn. Nacházel v ní veliké potěšení a bezesporu byla i vítaným balzámem na jeho bolavou a tolik zkoušenou duši.
   Horkých dnů přibývalo. Navštívily nás i dcery bytné Dostojevského z jeho chýše ve městě a naše zahrada je tak okouzlila, že se podílely na péči o ni. Především se horlivě ujímaly pravidelné zálivky květin.
   Po práci jsme se šli koupat a pak jsme se bezstarostně a slastně rozložili na terase, kde jsme pili čaj, obědvali, kouřili z dýmky, četli noviny a také často vzpomínali na tolik vzdálený Petrohrad i na blízké a nám známé lidi.