sobota 13. srpna 2011

50# Simone de Beauvoir: Pozvaná

Usmál se náhle důvěrně na Alžbětu: „Proč nejíš?“
„Nemám hlad,“ řekla Alžběta. Takhle to nemohlo dlouhou vydržet, záhy začne trpět. Už to cítila.
„To máš hezké oblečení,“ řekl Guimiot a dotkl se jeho ženskou rukou hedvábného pyžama. Jeho ruka začala jemně naléhat.
„Ne, nech mě,“ řekla Alžběta unaveně.
„Proč? Ty už mě nemáš ráda?“ zeptal se Guimiot a v jeho hlase zazněl nádech smyslné spoluviny, ale Alžběta už nevzdorovala. Líbal ji na šíji, za ucho, směšnými drobnými polibky, člověk by řekl, že chroustá trávu. Aspoň to oddalovalo okamžik, kdy bude nutno myslet.
„Jak jsi chladná,“ řekl s jakýmsi podezřením. Jeho ruka vklouzla pod látku a s přivřeným očima ji zkoumavě prohlížel. Alžběta mu dala napospas svá ústa a zavřela oči. Nemohla snést ten pohled, pohled profesionála, ty zkušené prsty, které rozsévaly po jejím těle déšť hebounkých lichotek. Cítila náhle, že jsou to prsty specialisty, které mají tak přesné znalosti jako prsty maséra, kadeřníka nebo dentisty. Guimiot prováděl svědomitě svou mužskou práci. Jak mohla přijímat tuto shovívavost plnou ironie?
Pohnula se, aby se vyprostila, ale všechno v ní bylo tak těžké a ochablé, že dříve než se vztyčila, ucítila, jak se na ni tiskne Guimiotovo nahé tělo. Snadnost, s níž se uměl svlékat, byl zřejmé také součástí jeho řemesla. Bylo to poddajné a jemné tělo, které se až příliš zmocňovalo jejího těla. Těžké polibky a tvrdé objetí Claudovo… Pootevřela oči. Kolem Guimiotových úst vytvářela rozkoš vrásky, jeho oči vypadaly jako šikmé. Teď už myslel jenom na sebe s lačností požívače. Zavřela zase oči a zachvátilo ji palčivé pokoření. Spěchala, aby to už bylo skončeno.
Mazlivým pohybem přitiskl Guimiot svou tvář na Alžbětino rameno. Ona si opřela hlavu o podušky. Ale věděla, že už nebude spát. Teď to tady bylo, už nebylo pomoci; nebylo vyhnutí, musela trpět.

Poslala: Dagmar

3 komentáře: