pátek 27. května 2011

41# Henryk Sienkiewicz: Quo Vadis


Henryk Sienkiewicz: Quo Vadis

Petronius a já," řekl Seneca, "jsme lidé ze dvou proti sobě stojících táborů. Co na něho platí, nevím, vlivu nepodléhá ničímu. Je možné, že přes všechnu svou zkaženost stojí Petronius přece jen za víc než všichni ti lotři, jimiž se dnes Nero obklopuje. Ale dokazovat mu, že se dopustil zlého činu, to by bylo jen mrhání časem. Petronius už dávno ztratil onen smysl, kterým se rozpoznává zlé od dobrého. Ale dokaž mu, že jeho čin není krásný - pak se zastydí.


poslal(a): Tasemnice

pondělí 16. května 2011

40# Jan Amos Komenský: Labyrint světa a Ráj srdce

Dneska jsem si ho vytáhla u maturity, takže si to neodpustím:)

Jan Amos Komenský: Labyrint světa a Ráj srdce

UZDA VŠETEČNOSTI. I pohledím sobě na tu uzdu, a aj, sšitá byla z řemení Všetečnosti, a udidla její byla z železa Urputnosti v předsevzetích, a porozuměl sem, že k prohlédání světa ne jako prvé dobrovolně půjdu, ale těkavostí a neukojitedlností mysli své násilně tažen budu.
BRYLLE MÁMENÍ. Vtom druhý vůdce z druhého boku: „A já tobě tyto oculáry,“ dí, „daruji, skrze něž se na svět dívati budeš.“ I vstrčil mi brylle na nos, skrze něž já hledě, hned všecko před sebou jinak vidím. Měly zajisté tu moc (jakž sem potom mnohokrát zpruboval), že skrze ně hledícímu věc daleká blízká a blízká daleká; malá veliká a veliká malá; mrzutá krásná a krásná mrzutá; černá bílá a bílá černá etc. se zdála. I porozuměl sem, žeť sobě nezle Mámení říkati dá, když takové brylle dělati a lidem vstavovati umí.
- růžové brýle -

SLOŽENÉ Z DOMNĚNÍ A ZVYKU. Byly pak brylle ty, jakž sem potom vyrozuměl, z skla Domnění vykroužleny; a rámcové, v nichž byly ufasované, byli z rohu, jenž Zvyk slove.
Vstrčil mi je pak, na mé štěstí, křivě jaksi: takže mi plně na oči nedoléhaly, a já hlavy přizdvihna a zraku podnesa, čistě přirozeně na věc hleděti sem mohl. Čemuž sem rád byl a sám v sobě myslil: Ač ste mi usta sevřeli a oči zastřeli, věřím však svému Bohu, že mi rozumu a mysli nesvážete. Půjduť a podívám se, co pak ten svět jest, na nějž paní Marnost chce, aby se hledělo, avšak vlastníma očima aby se nehledělo.

přidala: Cabaret Voltaire

čtvrtek 5. května 2011

39# Li Po: Věčná písmena

Li Po: Věčná písmena

V bambusech,
čeřených větrem
před mými okny,
šumí vodopád.
Lupínek květů švestkových
za lupínkem
na sníh -
tak padají má písmena
na papír.
Mandarinek vůně
vyprchá,
jínění v slunci
pohasne -
jen písmena,
jež tady maluji,
jsou věčná.
To vím já:

Li Po

Li Po
(701 – 762)

--
ze sbírky Nové zpěvy staré Číny, přeložil Bohumil Mathesius