Le Café Voltaire má konečně hmotnou podobu!

Krásné Vánoce a spoustu knih pod stromeček přeje Cabaret Voltaire.
Dnešní záznam není literární, ale perníčkový.

Naše věrná čtenářka Ančuš nám do redakce poslala svůj krásný výtvor:
(kecám, dostala jsem to od ní k Vánocům a přávě mi kus polevy propadl mezi klávesy)

takže: děkuji všem čtenářům, pisatelům, spisovatelům, a hlavně: nepřestávejte hledat pravdu a krásu v knihách, i když jste přecpaní vanilkovými rohlíčky! ...A posílejte:)

24# August Strinberg: Do Damašku

August Strindberg: Do Damašku
třetí jednání, první scéna

(Postava Cizince je obletována při hostině, je jí připíjeno na zdraví, postupně se ale během scény mění za jeho zády kulisy z bohatých a slavnostních na chudé a roztrhané, stejně tak i slušně odění hosté se vytrácí a nahrazují je žebráci)

(Only beggars remain at the high table. Those who are drinking gather into groups and stare at the STRANGER.)
BEGGAR. You take yourself to be the man of the century, and accept the invitation of the Drunkards' Society, in order to have yourself fêted as a man of science....
STRANGER (rising). But the government....
BEGGAR. Oh yes, the Committee of the Drunkards' Society have given you their highest distinction—that order you've had to pay for yourself....
STRANGER. What about the professor?
BEGGAR. He only calls himself that; he's no professor really, though he does give lessons. And the uniform that must have impressed you most was that of a lackey in a chancellery.
STRANGER (tearing off the wreath and the ribbon of the order). Very well! But who was the elderly man with the eyeglass?
BEGGAR. Your father-in-law!
STRANGER. Who got up this hoax?
BEGGAR. It's no hoax, it's quite serious. The professor came on behalf of the Society, for so they call themselves, and asked you whether you'd accept the fête. You accepted it; so it became serious!

Poslala: Balú
s poznámkou:
Jinak toto je ze strašlivé, strašlivé hry od Augusta Strindberga, která mne, zejména tímto jednáním, uvrhla na dlouhou dobu do temných zákrutů paranoie a sociopatie. Chtělo by to přepsat celou scénu, ale je bohužel příliš dlouhá - snad bude úryvek stačit.

23# Bohumil Hrabal: Něžný barbar

Bohumil Hrabal: Něžný barbar

Když se Vladimír oženil s Teklou, tak nejdříve se radili, zdali má Tekla studovat výtvarnou estetiku nebo raději jazyky či grafickou školu. Nakonec Tekla pracovala tam co Vladimír, zaučovala se na soustruhu, a že nosila montérky s kšandičkama, tak dík svým krásným prsům stala se miláčkem fabriky. Vladimír po šichtě sedával v ženském oddělení pod hodinami a zaváděl s vykoupanými dělnicemi hovory o svém manželském soužití do takových podrobností, že dělnice rudly až ke kořínkům vlasů. Vladimír hrozně litoval, že Tekla se musí koupat ve fabrice. Když ještě nechodila do práce, koupal ji Vladimír v neckách sám. A aby holka měla něco ze života, tak před ní rád chodil nahý, s parádní erekcí. Když se dělnice lekaly, zdali se tím Vladimír nevyčerpává, těšil je Vladimír, že tohle a jinačí věci dělá před svojí ženou proto, aby měla radost ze života a prožitek. Nejraději ale Vladimír sedával s dělnicí, lesbičankou, která se ráda koupala s Teklou, a tak Vladimírek, obdivovatel těla své ženy, si tiše vykládal s lesbičankou, sdělovali si ti dva zamilovaní svoje zkušenosti a poznatky a vždycky se shodli, ač každý byl jiného pohlaví. Šeptali si ale tak hlasitě, že dělnice rudly čím dál víc a dívaly se na Vladimíra s obdivem a přály si, aby každá měla doma tak zamilovaného mužského, jako je Vladimír. Když se to dověděl Egon Bondy, křičel: To vy zase schválně, schválně si ta lesbičanka s Vladimírem šeptala, abych se to nedozvěděl! ten Vladimír! Kurva fix! Já, kterej jsem si myslel, že na tohle jsem špecialista, protože jedu podle starejch gnostiků, že sexuální zvrhlost teprve vede k duchovnímu životu, tak ten Vladimír mě i ve fabrice zesměšňuje? Vono to s tím Vladimírem konce nebere a nebere! Pošeptal jsem Egonovi: Jak si tak vzpomínám, jednou si Vladimír Na hrázi Věčnosti zastrčil svíčku z vánočního stromečku tak hluboko do nosu... Egon Bondy zařval: Do prdele, svíčku z vánočního stromečku, a do nosu? Povídám: Do nosu... A Egon Bondy běhal a kopal do vzduchu a držel se za koleno: Dostal jsem s toho do lejtka křeč, ale proč do nosu? Do prdele! Povídám: Aby měl hmatový prožitek z homosexuálna... musel jsem mu ji tahat kombinačkama, ještě že koukal knot... a Egon Bondy mě povalil a bradou mi čáral po obličeji a volal : Vy dva si nedáte pozor, a já zabiju a zabiju a zabiju... Pak mne odstrčil a díval se do nebes stropu a v extázi volal: Paříž je tady, v Praze, V Libni. A to dohromady je Halič. Syn rabína z Belzu je Vladimír. Jak jsem řekl, ouplná, čistá paranoia...!

poslala: Jahoda

#22 F.M.Dostojevskij: Zločin a trest

F.M.Dostojevskij: Zločin a trest

"Znám Rodiona už půldruhého roku: je tak trochu nemluva a morous, tak trochu hrdopýšek. A v poslední době (ale dost možná už mnohem déle) se projevuje jako skeptik a hypochondr. Je to velkorysý dobrák. Nerad mluví o svých citech, to se raději zachová hrubě, než aby před vámi otevřel srdce. Někdy však není vůbec hypochondr, je jen až nelidsky chladný a necitelný, jako by se v něm neustále střídaly dvě protikladné povahy. Hrůza, jak je někdy uzavřený! Pořád nemá kdy, pořád mu někdo vadí, ale přitom leží a nic nedělá. Není ironický, ale ne proto, že by se mi nedostavalo vtipu, spíš jako by něměl na takové hlouposti čas. Nikdy nevyposlechne do konce, co mu kdo říká. Nikdy se nezajímá o totéž, oč se v té chvíli zajímají všichni ostatní. Hrozně moc si o sobě myslí a zdá se, že ne tak docela neprávem. No, co tak ještě?...Mám dojem, že váš příjezd na něho bude mít blahodárný vliv."
"Kéž by jen!" zaúpěla Pulcherija Alexandrovna, zničená tím, co Razumichin pověděl o jejím Roďovi.

přidala: Cabaret Voltaire s poznámkou: ♥♥♥

#21 Lawrence Ferlinghetti: Báseň, která nekončí

(Lawrence Ferlinghetti: Báseň, která nekončí )

přidala: Dana Faltusová

#20 Nick Cave: Smrt Zajdy Munroa

Nick Cave: Smrt Zajdy Munroa (2009)

Zajda junior sedí na gauči, hypnotizovaně zírá na televizi a mezi koleny svírá velkou láhev coly. Trpí něčím, co se jmenuje blefaritida neboli zánět očních víček, a došly mu steroidové oční kapky. Oči má nateklé, zhnisané a zarudlé a říká si, že by měl tátu ve vhodnou chvíli poprosit, aby mu koupil kapky nové. Je rád, že jsou všichni ti lidi pryč. Policie. Chlapi ze záchranky. Už ho unavovalo, jak se na něj všichni v jednom kuse dívali a na chodbě si šeptali, jako kdyby byl hluchý. Pořád mu připomínali mámu, a vždycky když si vzpomněl na mámu, měl pocit, jako že se propadne někam do středu země. Pořád dokola se ho ptali, jestli je v pořádku a on se přitom jenom chtěl jen dívat na televizi. Copak tady nemůže mít člověk chvilku klidu?

Toho, že táta vešel do pokoje, si všimne asi v tutéž chvíli, kdy si uvědomí, že mu zapomněl z lednice  donést to pivo. Jak na to mohl zapomenout? Tátova tvář připomínala šedivý filc. Chodí nějak jinak, jako kdyby si nebyl tak úplně jistý, čí je tenhle obývák, jako kdyby byl tak trochu v limbu.

„Co je s tím mým pivem?“ vysouká ze sebe Zajda, když usedá vedle Zajdy juniora na gauč.

„Já zapomněl, tati,“ říká Zajda junior. „Byla puštěná televize.“

Přes televizi visí rukáv pohozeného svetru a částečně stíní obraz. Zřejmě dávají zprávy a reportáž pojednává o žirafě z londýnské ZOO, která nehybně leží na boku ve výběhu. Kolem postávají veterináři a ošetřovatelé v holínkách a z žirafího těla se vinou proužky dýmu.

„Proč na to koukáš?“ zeptá se Zajda. Myslí tím zprávy. Nenapadá ho, na co jiného by se mohl zeptat.

Chlapec zamžiká, aby si ochladil oči, přejede si čelo hřbetem ruky a řekne: „Do té žirafy uhodil blesk, tati. V zoologický. V Africe na savaně se to stává celkem často. Každou chvíli to nějaká schytá. Fungujou jako hromosvod. V jednu chvíli se klidně pasou, a za vteřinu jsou tuhý.“

Zajda svého syna slyší, ale jeho hlas jako by k němu pronikal odněkud z daleka, v žaludku mu dutě zakručí a on si uvědomí, že od snídaně nejedl a že asi bude mít hlad. Zvedne jednu z krabic na pizzu, která se vrší na konferenčním stolku, a otevře ji. Zamává si s ní pod nosem.

poslala: Denisa

#19 František Gellner: Reflexe

František Gellner: Reflexe
 
Noc temná je. V podkrovní světnici
Lampa na jitro čeká.
Po zvětralých zdech v pusté ulici,
se reflexe krvavá smeká.
 
Půjdou –li tudy potají
opilí komunardi,
 kteří ve zbraních čekají
až Nové Jitro se zardí,
 
neb budou tudy před katem
utíkat zločinné davy,
jež okovy šíleným záchvatem
o vládců drtily hlavy,
 
neb jestliže hlouček tudy by táh
těch, kteří zbloudili z cesty,
neb samotný kdos, jenž v temnotách
vyřk kletbu nad spícími městy,
 
ať je jim to světlo signálem,
 že kdosi zde do noci čeká.
V tmách ulice po zdivu zvětralém
Se krvavá reflexe smeká.

by Dudruin
ze sbírky Po nás ať přijde potopa!

#18 Anna-Karin Palm: Ve skutečnosti je díra

Anna-Karin Palm: Ve skutečnosti je díra

Jednu dobu jsem měla ještěra, jmenoval se Greger. Byl tmavě šedozelený, měl pěkně formované drápy a dlouhý zakroucený ocas a bez jediného mrknutí mě pozoroval lesklýma očima. Věděla jsem, že je chytřejší než já, a to mě uklidňovalo. Když jsem si s ním povídala, vyplazoval úzký, růžový jazýček a mrskal s ním ve vzduchu, vždycky mě to rozesmálo. Na Gregerovi bylo zvláštní, že dokázal podle potřeby měnit velikost. Když jsem například přicházela ke škole, zmenšil se tak, že se mi pohodlně vešel do školní tašky z červeného lakovaného plastu. Ale v osmačtyřicítce, kterou jsem kažé ráno jezdila do školy, se zvětšil tolik, že zabral celé sedadlo. Seděl tam, jednu křivou nožičku přehozenou přes druhou, jazýčkem lstivě přemílal v tlamě a chrání mě před opilci a protivnými babkami. Bylo to hrozně praktické. Sestra neměla Gregera nikdy moc ráda, tvrdila, že smrdí. Jako by ještěrky smrděly! Věděla jsem, že to říka jen proto, že jí utekly ty její příšeré pakobylky a rozlezly se po celém bytě a Greger je všechny sežral. Kdepak, Greger byl nesmírně sympatický ještěr. Bohužel se jednoho dne, když si chtěl zaplavat v talíři s šípkovým protlakem, nepřiměřeně zmenšil. Nabrala jsem na lžíci kopeček šlehačky právě v místě, kde vytvářela krásnou bílou zátočinku, strčila ji do pusy a polkla. Něco mě zašimralo v krku a sestra na mě překvapeně vyvalila oči. „Právě jsi spolkla Gregera,“ vykřikla, „čouhal ti z pusy jeho ocásek!“ Nebylo mi z toho pak dvakrát dobře, ale co jsem měla dělat?

Všechno se změnilo, když jsem dostala první brýle, vůbec jsem z toho neměla radost. Obroučky byly z kouřově modrošedého plastu, samy o sobě mi nepřekážely, vadilo mi, co dělají se světem. Copak má oravdu vypadat takhle? Štvalo mě to, a kdykoliv jsem mohla, brýle jsem strhla. Nejčastěji jsem to dělala, když jsme jeli večer autem: seděla jsem pohodlně opřená na zaddním sedadle s brýlemi v kapse, pneumatiky svištěly, protože vždycky, když jsem někam jeli, pršelo. Stromy, budovy a lidé náhle znovu získali tu měkce rozmazanou, nedokončenou podobu a pouliční lampy se změnily ve velká, vibrující světelná kola. Dobře jsem věděla, že mě chtějí násilím vtáhnout do všeho toho plochého, křiklavého a ostrého. Když mě nikdo nevidí, strhnu si brýle a myslím na to, že aspoň pár lidí dokáže vidět svět takový, jaký je ve skutečnosti.




přidal: Trpiš
a dodává:  Jedná se o dvě mikropovídky švédské autorky Anny-Karin Palm. Zrovna tyhle povídky jako takové nemají vyloženě název, stejně jako nemají odstavce. U nás vyšly ve sbírce povídek současných švédských spisovatelek Ve skutečnosti je díra.

#17 Vítězslav Nezval: Manon Lescaut

Vítězslav Nezval: Manon Lescaut (1940)

Manon je můj osud.
Manon je můj osud.
Manon je všecko, co neznal jsem dosud.
Manon je první i poslední můj hřích,
nepoznat Manon, nemiloval bych.
Manon je motýl. Manon je včela.
Manon je růže, vhozená do kostela.
Manon je všecko, co neztratí svůj pel.
Manon je rozum, který mi uletěl!
Manon je dítě, Manon je plavovláska.
Manon je prví i poslední má láska.
Manon, ach Manon, Manon a Arrasu!
Manon je moje umřít pro krásu…

Manon podobná andělům,
Manon, pro niž zlořečím všem svým přátelům.
Manon. Milenko! Ach Manon! Dítě…
Manon, ach Manon, Manon! Miluji tě!
Kéž by mě vaše ruka náležela.
Chtěl bych ji spoutat zlatým prstenem.
Pak byste mně snad patřila celá!
Mé srdce hoří pro vás plamenem.
Ach Manon Lescaut, já se nepoznávám.
co bylo včera, není už.
Pučí mi vousy. Běda čím se stávám!
Ach Manon Lescaut, Manon! Já jsem muž…!
Ať spadnou cáry těchto bídných rolet!
Překážejí mně jak ten těsný šat.
Mé srdce, nesmíš, nesmíš mně tak bolet.
Já vás mám, Manon, rád…
á vás mám, Manon, rád.

připěl: Manon

#16 Sue Townsend: Tajný deník Adriana Molea

Sue Townsend: Tajný deník Adriana Molea

Úterý, 13. ledna
(...)
Napsal jsem Malcolmu Muggeridgeovi do BBC, aby mi poradil, co mám dělat, když jsem intelektuál. Doufám, že mi brzo odepíše, protože už toho začínám mít dost, být osamělým intelektuálem. Napsal jsem báseň a trvalo mi to jen dvě minuty. Dokonce i slavným básníkům to trvá dýl. Jmenuje se vodovodní kohoutek, ale ve skutečnosti není o kohoutku. Je hrozně hlubokomyslná a je o životě a takových věcech.

Adrian Mole: Vodovodní kohoutek

Kohoutek kape a nenechá mě spát,
Jezero bude tam ráno akorát.
Pro vadné těsnění zníčí se koberec,
Na nový otec se bude dřít jak blbec.
Když odchází do práce, zavírat měl by vodu.
Tati, vyměň těsnění a zaraž tu škodu!

Ukázal jsem báseň matce, ale ta se smála. Není moc bystrá. Ještě pořád mi nevyprala trenýrky na tělocvik a zítra jdu do školy. Vůbec není jako matky v televizi.

poslala: Terča

#15 Paul Verlaine: Sentimentální rozhovor

Paul Verlaine: Sentimentální rozhovor (Colloque sentimental)

Ve pustém parku, ve vlhké trávě
dva stíny mihly se právě.

Zrak mrtvý, rty svadlé jen dýší,
řeč jejich sotva kdo slyší.

Ve pustém parku, ve vlhké trávě,
duch s duchem vzpomíná právě:

— Víš,, srdce plálo nám vzňato?
— Proč měl bych vzpomínat na to?

— Zda zříš mne posud v svém snění?
Zda tušíš mne?
                     — Co bylo, není!
— Sny naše a přání zbožná?
A štěstí, polibky?
                         — Možná!

— Ten azur, ty hvězdy jak plály!
Ta naděj! — V noc prchla a v dáli.

Tak planým ovsem jdou v tiši.
Noc pouze hovor jich slyší.

přispěl: Pan Rimbaud
překlad: Jaroslav Vrchlický

#14 Sylvia Plath: Pod skleněným zvonem

Sylvia Plath: Pod skleněným zvonem

Pavučiny mi přejížděly po tvářích jemně jako motýlí křídla. Zabalila jsem se do svého černého pláště jako do vlastního lahodného stínu, otevřela jsem lahvičku s prášky a jeden po druhém jsem je polykala a zapíjela vodou.
     Napřed se nedělo nic, ale když jsem se přiblížila ke dnu lahvičky, roztančila se mi před očima červená a modrá světélka. Lahvička mi vyklouzla z prstů a já si lehla na záda.
     Ticho ustoupilo a odhalilo oblázky, mušle a všechny ty laciné pozůstatky mého života. Pak se zastavilo přesně na kraji mého zorného pole a jediným rozmachem mě odneslo do hlubin spánku.

Byla úplná tma.
    Cítila jsem tu tmu, ale nic jiného, a moje hlava se zvedala a ohmatávala ji jako nějaký červ. Někdo sténal. Pak se mi na tvář přitisklo něco velkého a tvrdého, jako kamenná zeď, a sténání utichlo.
   Ticho se vrátilo zpátky a přestalo se vlnit, stejně jako se uklidňuje temná vodní hladina poté, co pohltí vržený kámen.
Kolem se hnal studený vítr. Něco mě nesmírnou rychlostí unášelo jakýmsi tunelem dovnitř země. Pak vítr ustal. Ozval se šum jako od mnoha lidských hlasů, které se v dálce o něčem dohadují. Potom zmlkly i hlasy.
   Na oko mi dopadlo dláto a otevřelo drobnou skulinu podobnou ústům nebo otevřené ráně, kterou pronikalo světlo, než je opět vytlačila temnota. Snažila jsem se odkutálet od světla, ale ruce se mi obtáčely kolem nohou jako obvazy mumie a já se nemohla hýbat.
   Začala jsem si myslet, že jsem v nějaké podzemním sklepení osvětleném oslňujícími světly, kde je také spousta lidí, kteří se mě z nějakého nejasného důvodu snaží držet u země.
   Dláto udeřilo znovu, do hlavy mi proniklo světlo a hustou, teplou a měkkou temnotou se rozlehl hlas.
  "Mami!"

přispěla: dani-elle
13 a začátek 14 kapitoly (překlad z angličtiny Tomáš Hrách - ten bohužel také spáchal sebevraždu)

12# Erich Maria Remarque: Vítězný oblouk

Erich Maria Remarque: Vítězný oblouk
Imigranti Ravic a Morosov, Paříž 1938

Přešli kolem kameloti s posledním vydáním. Morosov si koupil Paris soir a Intransigeant. Přečetl si titulky a pak noviny odstrčil. „Podvodníci,“ vrčel. „Uvědomil sis už někdy, že žijeme v době podvodníků?“
„Ne. Myslel jsem, že žijeme v době konzerv.“
„Konzerv?“
Ravic ukázal na noviny. „Nemusíme už přemýšlet. Všechno je promyšleno, předžvýkáno a předem procítěno. Konzervy. Jen je otevřít. Třikrát denně doručované do domu. Nic, co bys sám pěstoval, nechal růst, na ohni otázek, pochyb a tužeb si uvařil. Konzervy.“ Ušklíbl se. „Nežijeme lehko, Borisi. Jenom lacino.“
„Žijeme jako podvodníci.“ Morosov pozvedl noviny. „Podívej se na tohle. Budují muniční továrny, protože chtějí mír; koncentrační tábory, protože milují pravdu; spravedlnost je rouškou každé stranické zběsilosti; političtí gangsteři jsou spasitelé a svoboda je veliké slovo všech chamtivců po moci. Falešné mince! Falešné duchovní mince! Lež propagandy. Kuchyňský machiavellismus. Idealismus v rukou podsvětí. Kdyby byli alespoň poctiví -“ Zmačkal noviny a odhodil je.
„Čteme taky příliš mnoho novin v místnostech,“ poznamenal Ravic.
Morosov se zasmál. „Přirozeně. Venku je potřebujeme jenom k rozdělání -“

přispěl(a): ...

#11 Jean Paul Sartre: Nevolnost

Jean Paul Sartre: Nevolnost (1938)

"Je to zvláštní: popsal jsem deset stránek a neřekl jsem pravdu - alespoň ne celou pravdu. Když jsem napsal pod datum Nic nového, měl jsem špatné svědomí: drobná příhoda, ani potupná, ani mimořádná, odmítala vylézt. Nic nového. Obdivuji se, jak může člověk lhát tím, že získá rozum na svou stranu. Chcete-li, tak se opravdu nepřihodilo nic nového: dnes ráno ve čtvrt na devět, když jsem vycházel z hotelu Printania, abych se odebral do knihovny, jsem chtěl a nemohl sebrat papír, povalující se na zemi. To je všechno, a dokonce to ani není událost. Ano, ale mám-li říci celou pravdu, hluboce to na mě zapůsobilo: napadlo mě, že už nejsem svobodný. V knihovně jsem se snažil, ale marně, zbavit se té myšlenky. Chtěl jsem před ní utéci do Malbyho kavárny. Doufal jsem, že se ve světle rozplyne. Zůstala však ve mě, tíživá a bolestná; to ona mi naditkovala předcházející stránky.

Proč jsem o tom nemluvil? Asi z hrdosti a pak trochu z neobratnosti. Nemám ve zvyku si převypravovat, co se mi stalo, a tak nenalézám správný sled událostí, nerozlišuji , co je důležité. Teď však je s tím konec: přečetl jsem si, co jsem napsal v Malbyho kavárně, a zastyděl se; nechci tajnosti, ani duševní stavy, ani nevyslovitelné; nejsem ani panna, ani kněz, abych si hrál na vnitřní život. Nemám nic zvláštního, co bych řekl: nedokázal jsem sebrat ten papír, toť vše."

přispěla: Cabaret Voltaire

#10 Milan Kundera: Nesnesitelná lehkost bytí

Milan Kundera: Nesnesitelná lehkost bytí

   Bude-li se každá vteřina našeho života opakovat nekonečněkrát, jsme přikováni k věčnosti jako Ježíš Kristus ke kříži. Taková představa je hrozná. Ve světě věčného návratu leží na každém gestu tíha nesnesitelné odpovědnosti. To je důvod, proč Nietzche nazýval myšlenku věčného návratu nejtěžším břemenem.

   Je-li věčný návrat nejtěžším břemenem, pak se mohou naše životy jevit na jeho pozadí ve vší nádherné lehkosti.

   Ale je tíha opravdu hrozná a lehkost nádherná?

   Nejtěžší břemeno nás drtí, klesáme pod ním, tiskne nás k zemi. Ale v milostné poezii všech věků žena touží být zatížena břemenem mužského těla. Nejtěžší břemeno je tedy zároveň obrazen nejintenzivnějšího naplnění života. Čím je břemeno těžší, tím je náš život blíž zemi, tím je skutečnější, pravdivější.

Naproti tomu absolutní nepřitomnost břemene způsobuje, že se člověk stává lehčí než vzduch, vzlétá do výše, vzdaluje se zemi, pozemskému bytí, stává se jen napůl skutečný a jeho pohyby jsou stejně svobodné jako bezvýznamné.

   Co si tedy máme zvolit? Tíhu, nebo lehkost?

   Nietzche námpřipomíná, že si tuto otáku kladl Parmenides v šestém století před Kristem. Viděl celý svět rozdělen na dvojice protikladů : světlo – tma; jemnost – hrubost; teplo – chlad; bytí – nebytí. Jedne pól protikladu pro něj byl pozitivní ( světlo, teplo, jemnost, bytí ), druhý negativní. Takové rozdělení na pozitivní a negativní pól nám může připadat dětinsky snadné. Až na jedne případ, říká Nietzche: co je pozitivní, tíha nebo lehkost? Parmenides odpověděl: lehkost je pozitivní, tíha negativní.
   Měl pravdu, či ne? To je otázka. Jisté je jedno: protiklad tíha – lehkost je nejtajemnější a nejmnohovýznamnější ze všech protikladů.

přispěla: Veris

#9 Hermann Hesse: Stepní vlk

(Hesse! Hesse!)
Hermann Hesse: Stepní vlk

 "Měš'táctví", jakožto stále existující stav lidstva, není nic jiného než pokus o vyrovnání, než snaha o vyrovnaný střed mezi bezpočetnými extrémy a protikladnými dvojicemi lidského chování. Vezmeme-li jako příklad nějakou takovou dvojici protikladů, třebas světce a zpustlíka, stane se naše přirovnání ihned srozumitelným. Člověk má možnost zcela a naprosto se oddat duchu, oddat se pokusu přiblížit se božskosti, ideálu světce. Má však i zcela obráceně možnost oddat se zcela pudům, žádostem svých smyslů a veškeré své snažení zaměřit na získání chvilkové rozkoše. Jedna cesta vede ke světci, mučedníku ducha, k odevzdání se Bohu. Druhá cesta vede k tomu být zhýralcem, mučit se pudy, oddat se zániku. A mezi oběma cestami se v umírněném středu pokouší žít měsťák. Nikdy se nebude obětovat, nikdy se neoddá rozkoším ani askezím, nebude nikdy mučedníkem, nikdy se nepodvolí zkáze. Chce sice sloužit Bohu, ale i rozkoši, chce být počestný, ale také trochu se na Zemi pěkně pohodlně pomět. Zkrátka se pokouší usadit uprostřed mezi extrémy, v mírném a neškodném pásmu bez prudkých vichřic a bouří a také se mu to daří, jenže na úkor oné životní a citové intenzity, kterou skýtá život zaměřený na bezvýhradnost a exrémy. Intenzivně žít se dá jen na úkor svého já. Za cenu intenzity tedy dosahuje záchovy a jistoty, místo posedlosti Bohem sklízí klid svědomí, místo rozkoše pohodu, místo smrtelného žáru příjemnou teplotu. Měšťák je tedy bytostně stvoření s chabou životní hybnou silou, stvoření úzkostlivé, bojící se sebeobětování, snadno obětovatelné. Na místo moci dosadilo raději většinu, na místo odpovědnosti hlasování.
   Je jasné, že tato chabá a bojácná stvoření, i kdyby existovala v kdovíjakém počtu, nemohou vzhledem k svým vlastnostem mít jinou roli než stáda ovcí mezi volně se toulajícími vlky. Naprostá většina intelektuálů a lidí umělecky založený patří k typu vlka. Jen ti nejsilnější z nich prorazí ovzduší měšťácké Země a dosáhnou všehomíra, všichni ostatní rezignují nebo uzavírají kompromisy.

přispěla: Veris

#8 Daniil Charms: Čtyřnohá vrána, Bába

Nedávno mi přišel Sen od Daniila Charmse, tak jsem se na úvod rozhodla přidat něco ze sbírky Čtyřnohá vrána.

Daniil Charms: Z dějin ruské literatury

   Puškin strašně rád házel kameny. Sotva někde zahlédne nějaké kameny, hned s nimi začne házet. Někdy se vám tak rozdováděl, že byl celý rudý, mával rukama, kameny lítaly - no prostě hrůza!

   Lev Tolstoj měl velice rád děti. To se vždycky ráno probudí, a hned si vám nějaké chytne a hladí ho po hlavičce tak dlouho, dokud nevolají k snídani.

   Jednou se Gogol převklékl za Puškina, přišel k Puškinovým a zazvonil. Puškin šel otevřít a kříčí: "jéje, Arino Rodionovno, podívej kdo přišel - já!"

   Jednou se Gogol převlékl za Puškina, na hlavu si nasadil hřívu a vydal se na maškarní. Fjodor Michajlovič Dostojevskij, dej mu pánbu nebe, ho uviděl a křičí: "Podívejte, podívejte, vsaďte se, že je to Lev Tolstoj! Vsaďte se, že je to Lev Tolstoj!"



Daniil Charms (vlastní deník)

Pozoruji v holičství strašné ženské. Držky nejapné, pitvoří se, chichotají se. Hrozitánské ženské!

Je zajímavé nazývat básně podle počtu řádek.

Hned tady vedle, na sousední lavičce, sedí nějaká koza v balonovém plášti a čte si Teorii literatury. Demonstrativně si v knížce podtrhává tužkou. Koza!

Včera mi otec řekl, že dokud budu Charms, bude se mě držet nouze.


Co je špatné:

Současný kulturní / vkus / Tichon Gurilin / Pasternak / malíř Lebeděv / malíř Akomov / pelechovští mistři / nakladatelství Academia / šikmé kapsy / široké klopy / na pánských sakách / móda hubených žen / tango / kino / tón dívčího "neotravujte!" / orchestr "Rejnobl" /gramofon / jazz / zkrácení slova "metropolitan" na metro

přispěla: Cabaret Voltaire


Daniil Charms: Sen

Klapouch usnul a zdálo se mu, že sedí ve vrbičkách a že kolem chodí policajt.
Klapouch procitnul, podrbal se na puse a znova usnul a znova se mu zdálo, že chodí kolem vrbiček a že ve vrbičkách sedí policajt.
Klapouch procitnul, pod hlavu si dal noviny, aby neposlintal polštář, a znova usnul a znova se mu zdálo, že sedí ve vrbičkách a že kolem chodí policajt.
Klapouch procitnul, vyměnil noviny pod hlavou a ulehl a znova usnul a znova se mu zdálo, že chodí kolem a že ve vrbičkách sedí policajt.
Potom Klapouch procitnul a řekl si, že nebude už spát, ale vzápětí usnul zas a zdálo se mu, že sedí za policajtem a že vrbičky chodí kolem.
Klapouch zařval, převracel se na posteli, ale procitnout už nemohl.
Klapouch spal čtyry dny a čtyry noci a pátého dne procitnul v tak zbědovaném stavu, že si musel přivázat boty provázkem, aby mu z nohou nespadly. Ani v pekařství, kde dennodenně nakupoval pšeničný chléb, ho nepoznali a podstrčili mu komisárek. A když to uviděla komise zdravotní hygieny chodící po bytech, označila ho za nehygienického ničemu k ničemu a přikázala bytovému družstvu jeho okamžitou likvidaci spolu se smetím.
Klapoucha přeložili v půli a vynesli ho do stoupy.

Z novely Bába
přispěla: Žena s kinoaparátem Dagmar Pokorná

#7: J. W. Goethe: Utrpení mladého Werthera

J. W. Goethe: Utrpení mladého Werthera

    ,,Lidská přirozenost má své meze. Dovede snášet radost, bolest, lítost až do jistého stupně, ale hyne, jakmile je překročen. Nejde tu tedy o to, je-li kdo silný či slabý, nýbrž vydrží-li tolik utrpení, kolik mu bylo naloženo, ať už je to trýzeň duševní či tělesná. A zdá se mi právě tak pošetilé říkat, že je zbabělý, kdo si bere život, jako je nevhodné nazývat zbabělcem toho, kdo umírá na zákeřnou horečku."

přispěla: Kejt

#6: Antoine de Saint Exupéry: Malý princ

Antoine de Saint Exupéry: Malý princ

Ach malý princi, tak jsem kousek po kousku pochopil tvůj teskný život. Dlouho pro tebe byly rozptýlením jen kouzelné západy slunce. Tuto novou podrobnost jsem se dověděl čtvrtého dne zrána, když jsi mi řekl:

„Mám strašně rád západy slunce. Pojďme se na jeden podívat...“
„Ale musíme počkat...“

„Počkat? Na co?“

„Až bude slunce zapadat.“

Nejprve ses zatvářil překvapeně a potom ses sám sobě zasmál. A řekl jsi mně:

„Já pořád myslím, že jsem doma!“

Skutečně. Když je v Americe poledne, víme, že nad Francií slunce zapadá. Stačilo by, abychom se mohli ocitnout za minutu ve Francii, a viděli bychom západ slunce. Bohužel Francie je příliš daleko. Ale na tvé malinké planetě ti stačilo posunout židli o několik kroků. A díval ses na soumrak, kdykoliv se ti zachtělo...

„Jednou jsem viděl slunce zapadat třiačtyřicetkrát!“

A po chvilce jsi dodal:

„Víš..., když je člověku moc smutno, má rád západy slunce...“

„Tedy v den, kdy jsi viděl západ třiačtyřicetkrát, bylo ti tolik smutno?“

Ale malý princ neodpověděl.

přispěla: Kejt

#5 Gary Snyder: Lázeň

Gary Snyder: Lázeň
Myju Kaie v sauně
Petrolejka svítí
    venku na bedně na úrovni přízemního okna

ozařuje hranu železných kamen a

    necky na dřevěné desce

Na hromadě kamenů prskají kapky vody

    a vzduch je plný páry

Kai stojí v teplé vodě

s mýdlem na hladkých stehnech a na bříšku

    „Gary, vlasy mi nemydli!“

- oči rozšířené strachem –

     ruka bloudí

    v kružnicích a křivkách po jeho těle

    až do rozkroku

a mydlí ho – lechtá ho na šourku a prdýlce

    penis se mu zakřiví a ztvrdne

    když mu stáhnu předkožku, abych mu ho umyl

směje se, vyskočí a vrhne se mi kolem krku

    jsem také nahý, dřepím na bobku
                    je tohle naše tělo?


Supíme a potíme se v páře z rozpálených kamen a syčících kamenů
     poléváme se vodou z cedrového vědra
     v mihotavém světle petrolejky – vítr v sosnách
    z lesů na hřebenech noční Sierry –
Vchází Masa a svěží studený vzduch
     vtrhne do dveří
     hluboký sladký dech

Klekne si a lehce ho sevře a donutí ho sklonit hlavu

     vlasy jí úplně zakryjí jedno

     rameno, ňadro a polovinu břicha
a zkušeně myje Kaiovi vlasy

     ten vyvádí jak šílený řve –

    Tělo mé ženy, něžná linka páteře
     vnořím zezadu svou dlaň mezi stehna
     položím jí na její vyklenutou vulvu a sevřu ji
     mýdlové lechtání ohnutá ruka

Brány Bázně

     které odkrývají skrytý svět dvojitých zrcadel

     lůn v lůnech, v kruzích

     který začíná v hudbě

                         je tohle naše tělo?

Kaiův malý šourek takřka se dotýkající rozkroku

     dosud skrývá sémě, které v něj přešlo z nás

v proudech, které se vzdouvaly se stejnou radostí a silou

     jako později u kojící Masy

     když si hrál s jejími prsy

nebo ve mně v ni

nebo v něm, z ní se vynořujícím

                            tohle je naše tělo:

Čistí a opláchnutí se dál potíme natažení

     na sekvojových lavicích, srdce nám tiše buší

do hučení v kamnech

     vůně cedru

Obrátíme se na druhý bok

     klevetivé šeptání trav

     hovory pálených polen

Přemýšlíme, jestli Gen ještě spí, jak ho přenést sem

     a taky ho vykoupat –

Kluci, kteří milují svou matku,

     která miluje muže, která předá

     své syny jiným ženám;

Mrak na obloze. Užvaněné borovice.

     potůček bublající v bažinaté louce

     tohle je naše tělo.

Oheň v kamnech a na nich vroucí voda

Povzdychneme a slézáme z lavic

     balíme děti, vycházíme ven

do černé noci & pod všechny ty hvězdy.

Studenou vodou si chrstneme na záda a na stehna

a vejdeme do domu – stoupneme si ke krbu, páří se z nás

Kai dovádí na ovčí kůži

Gen stojí, přidržuje se a křičí

„Ba! ba! ba! ba!“

Tohle je naše tělo. Sedáme si se zkříženýma nohama

     u plamenů, pijeme ledovou vodu

     objímáme děti, líbeme je na pupík

Smějeme se na Velké zemi

Vyšli jsme z lázně.

ze sbírky: Tahle báseň je pro medvěda

přispěla: Dana Faltusová

#4: Josef Škvorecký: Reakcionář Kohn

poznámka: část povídky od J. Škvoreckého, chybí trochu drsnější konec, takže koho to zajímá, ať si dohledá;)

Josef Škvorecký: Reakcionář Kohn
(z díla Ze života české společnosti, část Ze života socialistické společnosti)

Z tajného deníku Vasila Machanina,

žáka III. B 2. jedenáctiletky dra Zdeňka Nejedlého v K.

     Do vedlejšího domu přistěhoval se jistý Isidor Kohn, jenž se brzy stal předmětem jednání uličního výboru, jehož můj otec, soudruh Josef Machanin, vedoucí prodejny Textilia n. p. v K., má čest být předsedou. Neboť onen Kohn vlastnil velikého černého kocoura, neděli co neděli mu kupoval šlehačku v ceně 3 Kčs, krmil jej na okně (bydlí v přízemí), a vzbuzoval tak veřejné pohoršení soudružek, které večer co večer sedí naproti pod lípou a kouříce rokují o problémech veřejného zájmu.

     V jejich zastoupení navštívil otec zmíněného Kohna a začal mu to nepěkné počínání vytýkat: ,,Vaše chování, soudruhu Kohne, je chování západnické, a proto reakční. Na Západě krmí bohaté paničky kocoury šlehačkou; mají dokonce zvířecí kliniky a k dovršení všeho i hřbitovy psů. Zatímco chudí tam hladovějí, kocouři se přežírají lahůdkami.'' Soudruh Kohn odpověděl: ,,U nás však není hladovějících chudých.'' ,,Tedy nemá být ani přežírajících se kocourů,'' pravil otec, ,,neboť vše souvisí se vším. Soudružky z uličního výboru, sedící pod lipou, mě upozornily na vaše počínání, pohoršlivé v dobách našich přechodných ekonomických potíží.'' Avšak drzý Kohn odporoval: ,,Soudružky den co den vykouří dvacítku cigaret, což za týden představuje 30 Kčs. Dvě z nich jsou také proslulé tajným pitím a dcera jedné z nich se nachází v ústavu pro výchovu zbloudilých dívek. Zatímco já jsem vdovec, nepiji ani nekouřím, a dopřávám si jediné radosti z pozorování kocoura požírajícího jednou týdně šlehačku v ceně 3 Kčs.''

     ,,A nestydíte se,'' působil naň otec dále, ,,že zatímco byste měl zplodit děti jako každý pracující a jim dopřát šlehačku z našeho bohatého stolu, opatřil jste si pouhého kocoura?'' Kohn nato pravil: ,,Mně nebylo dáno zplodit děti vinou předčasné smrti manželčiny v koncentračním táboře Birkenau.''
     A otec pravil mírněji, avšak o to naléhavěji: ,,Měl jste tedy pojmout jinou manželku, a nikoli kocoura, jehož jste ještě ke všemu dal vykastrovat, takže ani on plodit nemůže. Čímž se stává bytostí z hlediska rozvoje zcela neužitečnou, a naše společnost si už s ním nebude vědět rady. Podívejte se na mně. Já zplodil celkem tři děti a plodil bych dále, nebýt stísněných bytových poměrů.''
     Kohn opět drze pravil (a tím odhalil své antihumánní smýšlení): ,,Mně je milejší můj kocour nežli vaše dítky. Vaše dcera Margaret je smutně známa tetováním na místech dosti intimních a váš syn Adolf, pověstný chuligán, zkopal nedávno sousedova psa, až pošel.'' ,,Můj syn,'' rozhořčil se otec spravedlivě, ,,je hoch společenský, kolektivní, hudebně nadaný. Kdežto vy se straníte lidí a jste nechutným individualistou!''
     ,,Čím více poznávám lidi, tím více miluji zvířata,'' pravil zpátečník Kohn, a tu otec zvýšil hlas a pravil: ,,Teď jste odhalil protilidové ledví. Milujete-li zvířata na úkor lidí, stavíte se na roveň oněch paniček léčících psíky na klinikách.'' ,,Ta myšlenka není moje,'' ušklíbl se Kohn. ,,Řekl to Marx.'' ,,Jestli řekl, řekl to mladý Marx,'' odsekl otec, ,,jenž později zmoudřel.'' A na základě toho poznav, že Kohn zatvrzele setrvává ve svých reakčních názorech a o správných ho nelze poučit, odešel od něho.


Přispěl Jakub Gazárek, který dodává:
    Celá kniha je postavena na tomto typu jemného a inteligentního humoru a přišlo mi docela těžké vybrat jeden ,,nejlepší'' úryvek z celku. Nejvíce propracovaná je poslední část Ze života exilové společnosti, ale na tomto úryvku je vemi dobře vidět jakým pohledem vnímal danou dobu mladý člověk a rovněž, jak se na něm tato doba podepsala. Škvoreckého humor bývá občas přirovnáván k humoru Poláčkovu, a ačkoliv mám oba autory rád, přece jen bych si vždy vybral Ze života české společnosti místo Bylo nás pět.

#3: Scarlett Thomas: Konec pana Y

Scarlett Thomas: Konec pana Y

    Do svého bytu se dostanu až skoro v půl šesté. Většina obchodů na ulici zavírá, ale v trafice naproti se svítí a lidi se tam po cestě domů z práce zastavují pro noviny nebo krabičku cigaret. V pizzerii pode mnou je ještě tma, ale vím, že Luigi, majitel, tam už někde je a dělá všechno, co je potřeba, aby mohl v sedm otevřít. Obchod s luxusním oblečením ve vedlejším domě má taky zhasnuto, ale o patro výš se slabě svítí v kavárně Paradis, která zavírá až v šest. Příměstský vlak pomalu klepe na starých zprohýbaných kolejích za domy s obchody a na přejezdu na konci ulice blikají výstražná světla.

    V betonovém průchodu vedoucím ke schodům ke dveřím mého bytu je jako obvykle chladno a tma. Chybí tu jízdní kolo, což znamená, že můj soused Wolfgang není doma. Není mi jasné, jak si u sebe topí on (i když myslím, že mu určitě pomáhá to ohromné množství slivovice, co popíjí), ale u mně je to boj. Nemám tušení, kdy naše dva byty postavili, ale jsou oba dva příliš velké s vysokými stropy a dlouhými chodbami, v nichž se odráží zvuk. Bylo by krásné mít ústřední topení, ale domácí ho nechce zavést. Ještě než si sundám kabát, položím batoh a krabici s knihami na velký dubový kuchyňský stůl, rozsvítím lampičky a z ložnice přitáhnu přes chodbu elektrická kamna. Zapnu je a pozotuji, jak v nich matně (a mně se vždycky zdá, že i omluvně) rudnou dvě kovové tyče. Pak zapaluji plynovou troubu a všechny hořáky. Zavřu kuchyňské dveře a teprve potom si svléknu venkovní oblečení.

    Třesu se, a to nejen zimou. Opatrně vytahuji z batohu Konec pana Y a pokládám ho na stůl. Vypadá vedle krabice s dalšími knihami a hrnku se zbytkem ranní kávy trochu nepatřičně. Dávám tedy krabici pryč a hrnek odkládám do dřezu. Na stole už leží jen kniha. Zvedám jí a přejíždím po ní rukou, cítím chlad její béžové látkové vazby. Otáčím jí a dotýkám se zadní strany, jako by se snad na dotek mohla lišit od té přední; pak jí zase odkládám a můj puls připomíná cvakání telegrafu. Naplním svůj malý vařič na preso. Postavím jej na jeden ze zapálených hořáků a pak si naliji půl skleničky slivovice od Wolfganga a na dva hlty ji do sebe obrátím.

---

    Na střední škole mě lidi začali litovat, nosila jsem uniformu z frcu a divný účes. Ale (díky, mami; díky, tati) nesměla jsem chodit na shromáždění do školní auly a nikdy jsem nevěřila ničemu, co nás učili, díky čemuž jsem začala vyčnívat coby jedno z "problémových" dětí. Asi tak od třinácti jsem si taky musela začít sama prát oblečení, ale většinou jsem se s tím neobtěžovala. Ostatním dětem bylo jedno, že jsem měla zašpiněný límeček košile a že moji beztak příliš krátkou sukni už několik týdnů nikdo nevyžehlil. Ale učitelky si mě při různých příležitostech brávaly stranou a říkaly mi věci jako: "Možná by ses měla před matkou zmínit o tom, že školní uniforma by se měla..." Před matkou? Komunikovat s ní bylo možné, teoreticky. Ale pouze v případě, že jste použili rádiovou vysílačku a dokázali jí přesvědčit o tom, že voláte odněkud z hlubokého vesmíru.

    Takže jsem udělala očekávatelné, a jakmile to šlo, utekla jsem na univerzitu. Ale ani to jsem nedokázala udělat pořádně. Člověk v mé situaci by měl tiše sedět na sedadle dálkového autobusu, číst si Janu Eyrovou a sem tam při vzpomínce na škraloupy z předcházejícího života zavzlykat do kapesníku. Já jsem jela po dálnici M4 v autě bez techničáku, po cestě jsem si udělala přestávku a prožila vášnivý víkend s jakýmsi motorkářem a nechala jsem si udělat stříbrnou náhradu za zlomený zub.

přispěla: Balů

#2: Antoine de Saint-Exupéry: Malý princ

Antoine de Saint-Exupéry: Malý princ

„Sbohem,“ řekla liška. „Tady je to mé tajemství, úplně prostinké: správně vidíme jen srdcem. Co je důležité, je očím neviditelné.“ „Co je důležité, je očím neviditelné,“ opakoval malý princ, aby si to zapamatoval.

přispěl: VladaRe

#1: Hermann Hesse: Básníkovo vyznání

Herman Hesse: Básníkovo vyznání (1929)

V naší době je básník jakožto nejčistší typ oduševnělého člověka tlačen mezi světem strojů a světem intelektuální snaživosti jakoby do vzduchoprázdného prostoru a odsouzen k udušení. Vždyť básník je zástupcem a obhájcem právě těch sil a potřeb člověka, jimž naše doba fanaticky vyhlásila válku.


   Kvůli tomu dobu obžalovávat by bylo pošetilé. Tato doba není lepší a není ani horší než jiné doby. Je nebem pro toho, kdo může sdílet její cíle a ideály, a je peklem pro toho, kdo jí musí odporovat. Pro nás básníky je tedy peklem. Jestliže básník chce zůstat věrný svému původu a povolání, nesmí se připojit ani ke světu zpitému úspěchy z ovládání života průmyslem a organizací, ani ke světu racionalizované duchovnosti, jaká dnes ovládá například naše univerzity. Ale protože jediným úkolem básníkovým je být služebníkem, zastáncem a rytířem duše, cítí se v okamžiku, v němž se nyní svět nachází, odsouzen k osamění a utrpení, jež nejsou věcí každého. Evropa má v této době jen velmi málo básníků, a ani jediný nepostrádá rys tragiky, ba donkichoterie. Oproti tomu se to jen hemží „básníky“, které čtenář měšťák miluje a kteří nadáním a vkusem neustále oslavují ty ideály a cíle, jež má měšťák právě na programu: dnes válku, zítra pacifismus atd.

   Mnozí z těch, kdo mohou skutečně být nazýváni básníky, ve vzduchoprázdném prostoru toho pekla mlčky hynou. Jiní opět berou utrpení na sebe, znají se k němu, podrobují se osudu a nebrání se tomu, když vidí, že z koruny, kterou pro básníka mívaly jiné doby, se dnes stala koruna trnová. Těmto básníkům patří moje láska, je uctívám a miluji, k jejich bratřím chci náležet. Trpíme – avšak ne proto, abychom protestovali a spílali. Dusíme se ve vzduchu světa strojů, pro nás nedýchatelném, a barbarské nuzoty, která nás obklopuje, ale od celku se neodpoutáváme, to dušení a utrpení přijímáme jako svůj podíl na osudu světa, jako své poslání, jako svou zkoušku. Nevěříme v žádný ideál této doby, ani v ideál generálů, ani bolševiků, ani profesorů, ani fabrikantů. Věříme však, že člověk je nesmrtelný a že jeho podoba se uzdraví ze všech pokřivení, že očištěná dokáže vyjít z jakéhokoli pekla. Nesnažíme se naši dobu vykládat, napravovat, poučovat, nýbrž tím, že jí odhalujeme své vlastní utrpení a své sny, se snažíme stále znovu jí otevírat svět obrazů, svět duše. Ty sny jsou zčásti zlé úzkostné sny, ty obrazy jsou zčásti hrůzné přízraky – my je nesmíme přikrášlovat, z ničeho se nesmíme vylhávat. To přece dělají zábavní „básníci“ měšťáků až dost. Neskrýváme, že duše lidstva je v nebezpečí a blízká propasti. Nesmíme však také skrývat, že věříme v její nesmrtelnost.

přispěl: Jakub Stadler
ze sbírky Malé radosti

Nechte se fascinovat, fascinujte další

Snad už neminuly doby, kdy předčítání z knih nebylo spojováno se sentimentalitou a zbytečností.
Nicméně jsem stvořila tento prostor, abych alespoň sama pro sebe měla místo, kde by člověk mohl ukázat, co se mu vrylo do paměti, co se mu líbilo, co ho fascinovalo a zároveň mohl doufat, že to možná bude i někoho dalšího zajímat.
Proto tedy: nechte se fascinovat a fascinujte další, nenechávejte si to pro sebe, posílejte mi úryvky z literatury všeho druhu, které nemusíte shledávat rovnou fascinujícími, ale třeba jste si řekli jen "tohle je vážně dobrý..." a to na cabaretvoltaire@email.cz

Zatím jen malinko doufám, že alespoň někdo neodhrne nos, vzpomene si, otevře knihu, přepíše část, přidá jméno autora, název knihy, možná i datacii. Třeba to jednou bude mít smysl.
Stránku bych naplno chtěla spustit začátkem září 2010.

Těším se na vaše objevy!

s pozdravem

                                                          Cabaret Voltaire