#3: Scarlett Thomas: Konec pana Y

Scarlett Thomas: Konec pana Y

    Do svého bytu se dostanu až skoro v půl šesté. Většina obchodů na ulici zavírá, ale v trafice naproti se svítí a lidi se tam po cestě domů z práce zastavují pro noviny nebo krabičku cigaret. V pizzerii pode mnou je ještě tma, ale vím, že Luigi, majitel, tam už někde je a dělá všechno, co je potřeba, aby mohl v sedm otevřít. Obchod s luxusním oblečením ve vedlejším domě má taky zhasnuto, ale o patro výš se slabě svítí v kavárně Paradis, která zavírá až v šest. Příměstský vlak pomalu klepe na starých zprohýbaných kolejích za domy s obchody a na přejezdu na konci ulice blikají výstražná světla.

    V betonovém průchodu vedoucím ke schodům ke dveřím mého bytu je jako obvykle chladno a tma. Chybí tu jízdní kolo, což znamená, že můj soused Wolfgang není doma. Není mi jasné, jak si u sebe topí on (i když myslím, že mu určitě pomáhá to ohromné množství slivovice, co popíjí), ale u mně je to boj. Nemám tušení, kdy naše dva byty postavili, ale jsou oba dva příliš velké s vysokými stropy a dlouhými chodbami, v nichž se odráží zvuk. Bylo by krásné mít ústřední topení, ale domácí ho nechce zavést. Ještě než si sundám kabát, položím batoh a krabici s knihami na velký dubový kuchyňský stůl, rozsvítím lampičky a z ložnice přitáhnu přes chodbu elektrická kamna. Zapnu je a pozotuji, jak v nich matně (a mně se vždycky zdá, že i omluvně) rudnou dvě kovové tyče. Pak zapaluji plynovou troubu a všechny hořáky. Zavřu kuchyňské dveře a teprve potom si svléknu venkovní oblečení.

    Třesu se, a to nejen zimou. Opatrně vytahuji z batohu Konec pana Y a pokládám ho na stůl. Vypadá vedle krabice s dalšími knihami a hrnku se zbytkem ranní kávy trochu nepatřičně. Dávám tedy krabici pryč a hrnek odkládám do dřezu. Na stole už leží jen kniha. Zvedám jí a přejíždím po ní rukou, cítím chlad její béžové látkové vazby. Otáčím jí a dotýkám se zadní strany, jako by se snad na dotek mohla lišit od té přední; pak jí zase odkládám a můj puls připomíná cvakání telegrafu. Naplním svůj malý vařič na preso. Postavím jej na jeden ze zapálených hořáků a pak si naliji půl skleničky slivovice od Wolfganga a na dva hlty ji do sebe obrátím.

---

    Na střední škole mě lidi začali litovat, nosila jsem uniformu z frcu a divný účes. Ale (díky, mami; díky, tati) nesměla jsem chodit na shromáždění do školní auly a nikdy jsem nevěřila ničemu, co nás učili, díky čemuž jsem začala vyčnívat coby jedno z "problémových" dětí. Asi tak od třinácti jsem si taky musela začít sama prát oblečení, ale většinou jsem se s tím neobtěžovala. Ostatním dětem bylo jedno, že jsem měla zašpiněný límeček košile a že moji beztak příliš krátkou sukni už několik týdnů nikdo nevyžehlil. Ale učitelky si mě při různých příležitostech brávaly stranou a říkaly mi věci jako: "Možná by ses měla před matkou zmínit o tom, že školní uniforma by se měla..." Před matkou? Komunikovat s ní bylo možné, teoreticky. Ale pouze v případě, že jste použili rádiovou vysílačku a dokázali jí přesvědčit o tom, že voláte odněkud z hlubokého vesmíru.

    Takže jsem udělala očekávatelné, a jakmile to šlo, utekla jsem na univerzitu. Ale ani to jsem nedokázala udělat pořádně. Člověk v mé situaci by měl tiše sedět na sedadle dálkového autobusu, číst si Janu Eyrovou a sem tam při vzpomínce na škraloupy z předcházejícího života zavzlykat do kapesníku. Já jsem jela po dálnici M4 v autě bez techničáku, po cestě jsem si udělala přestávku a prožila vášnivý víkend s jakýmsi motorkářem a nechala jsem si udělat stříbrnou náhradu za zlomený zub.

přispěla: Balů