#1: Hermann Hesse: Básníkovo vyznání

Herman Hesse: Básníkovo vyznání (1929)

V naší době je básník jakožto nejčistší typ oduševnělého člověka tlačen mezi světem strojů a světem intelektuální snaživosti jakoby do vzduchoprázdného prostoru a odsouzen k udušení. Vždyť básník je zástupcem a obhájcem právě těch sil a potřeb člověka, jimž naše doba fanaticky vyhlásila válku.


   Kvůli tomu dobu obžalovávat by bylo pošetilé. Tato doba není lepší a není ani horší než jiné doby. Je nebem pro toho, kdo může sdílet její cíle a ideály, a je peklem pro toho, kdo jí musí odporovat. Pro nás básníky je tedy peklem. Jestliže básník chce zůstat věrný svému původu a povolání, nesmí se připojit ani ke světu zpitému úspěchy z ovládání života průmyslem a organizací, ani ke světu racionalizované duchovnosti, jaká dnes ovládá například naše univerzity. Ale protože jediným úkolem básníkovým je být služebníkem, zastáncem a rytířem duše, cítí se v okamžiku, v němž se nyní svět nachází, odsouzen k osamění a utrpení, jež nejsou věcí každého. Evropa má v této době jen velmi málo básníků, a ani jediný nepostrádá rys tragiky, ba donkichoterie. Oproti tomu se to jen hemží „básníky“, které čtenář měšťák miluje a kteří nadáním a vkusem neustále oslavují ty ideály a cíle, jež má měšťák právě na programu: dnes válku, zítra pacifismus atd.

   Mnozí z těch, kdo mohou skutečně být nazýváni básníky, ve vzduchoprázdném prostoru toho pekla mlčky hynou. Jiní opět berou utrpení na sebe, znají se k němu, podrobují se osudu a nebrání se tomu, když vidí, že z koruny, kterou pro básníka mívaly jiné doby, se dnes stala koruna trnová. Těmto básníkům patří moje láska, je uctívám a miluji, k jejich bratřím chci náležet. Trpíme – avšak ne proto, abychom protestovali a spílali. Dusíme se ve vzduchu světa strojů, pro nás nedýchatelném, a barbarské nuzoty, která nás obklopuje, ale od celku se neodpoutáváme, to dušení a utrpení přijímáme jako svůj podíl na osudu světa, jako své poslání, jako svou zkoušku. Nevěříme v žádný ideál této doby, ani v ideál generálů, ani bolševiků, ani profesorů, ani fabrikantů. Věříme však, že člověk je nesmrtelný a že jeho podoba se uzdraví ze všech pokřivení, že očištěná dokáže vyjít z jakéhokoli pekla. Nesnažíme se naši dobu vykládat, napravovat, poučovat, nýbrž tím, že jí odhalujeme své vlastní utrpení a své sny, se snažíme stále znovu jí otevírat svět obrazů, svět duše. Ty sny jsou zčásti zlé úzkostné sny, ty obrazy jsou zčásti hrůzné přízraky – my je nesmíme přikrášlovat, z ničeho se nesmíme vylhávat. To přece dělají zábavní „básníci“ měšťáků až dost. Neskrýváme, že duše lidstva je v nebezpečí a blízká propasti. Nesmíme však také skrývat, že věříme v její nesmrtelnost.

přispěl: Jakub Stadler
ze sbírky Malé radosti