#14 Sylvia Plath: Pod skleněným zvonem

Sylvia Plath: Pod skleněným zvonem

Pavučiny mi přejížděly po tvářích jemně jako motýlí křídla. Zabalila jsem se do svého černého pláště jako do vlastního lahodného stínu, otevřela jsem lahvičku s prášky a jeden po druhém jsem je polykala a zapíjela vodou.
     Napřed se nedělo nic, ale když jsem se přiblížila ke dnu lahvičky, roztančila se mi před očima červená a modrá světélka. Lahvička mi vyklouzla z prstů a já si lehla na záda.
     Ticho ustoupilo a odhalilo oblázky, mušle a všechny ty laciné pozůstatky mého života. Pak se zastavilo přesně na kraji mého zorného pole a jediným rozmachem mě odneslo do hlubin spánku.

Byla úplná tma.
    Cítila jsem tu tmu, ale nic jiného, a moje hlava se zvedala a ohmatávala ji jako nějaký červ. Někdo sténal. Pak se mi na tvář přitisklo něco velkého a tvrdého, jako kamenná zeď, a sténání utichlo.
   Ticho se vrátilo zpátky a přestalo se vlnit, stejně jako se uklidňuje temná vodní hladina poté, co pohltí vržený kámen.
Kolem se hnal studený vítr. Něco mě nesmírnou rychlostí unášelo jakýmsi tunelem dovnitř země. Pak vítr ustal. Ozval se šum jako od mnoha lidských hlasů, které se v dálce o něčem dohadují. Potom zmlkly i hlasy.
   Na oko mi dopadlo dláto a otevřelo drobnou skulinu podobnou ústům nebo otevřené ráně, kterou pronikalo světlo, než je opět vytlačila temnota. Snažila jsem se odkutálet od světla, ale ruce se mi obtáčely kolem nohou jako obvazy mumie a já se nemohla hýbat.
   Začala jsem si myslet, že jsem v nějaké podzemním sklepení osvětleném oslňujícími světly, kde je také spousta lidí, kteří se mě z nějakého nejasného důvodu snaží držet u země.
   Dláto udeřilo znovu, do hlavy mi proniklo světlo a hustou, teplou a měkkou temnotou se rozlehl hlas.
  "Mami!"

přispěla: dani-elle
13 a začátek 14 kapitoly (překlad z angličtiny Tomáš Hrách - ten bohužel také spáchal sebevraždu)