Jednu dobu jsem měla ještěra, jmenoval se Greger. Byl tmavě šedozelený, měl pěkně formované drápy a dlouhý zakroucený ocas a bez jediného mrknutí mě pozoroval lesklýma očima. Věděla jsem, že je chytřejší než já, a to mě uklidňovalo. Když jsem si s ním povídala, vyplazoval úzký, růžový jazýček a mrskal s ním ve vzduchu, vždycky mě to rozesmálo. Na Gregerovi bylo zvláštní, že dokázal podle potřeby měnit velikost. Když jsem například přicházela ke škole, zmenšil se tak, že se mi pohodlně vešel do školní tašky z červeného lakovaného plastu. Ale v osmačtyřicítce, kterou jsem kažé ráno jezdila do školy, se zvětšil tolik, že zabral celé sedadlo. Seděl tam, jednu křivou nožičku přehozenou přes druhou, jazýčkem lstivě přemílal v tlamě a chrání mě před opilci a protivnými babkami. Bylo to hrozně praktické. Sestra neměla Gregera nikdy moc ráda, tvrdila, že smrdí. Jako by ještěrky smrděly! Věděla jsem, že to říka jen proto, že jí utekly ty její příšeré pakobylky a rozlezly se po celém bytě a Greger je všechny sežral. Kdepak, Greger byl nesmírně sympatický ještěr. Bohužel se jednoho dne, když si chtěl zaplavat v talíři s šípkovým protlakem, nepřiměřeně zmenšil. Nabrala jsem na lžíci kopeček šlehačky právě v místě, kde vytvářela krásnou bílou zátočinku, strčila ji do pusy a polkla. Něco mě zašimralo v krku a sestra na mě překvapeně vyvalila oči. „Právě jsi spolkla Gregera,“ vykřikla, „čouhal ti z pusy jeho ocásek!“ Nebylo mi z toho pak dvakrát dobře, ale co jsem měla dělat?
Všechno se změnilo, když jsem dostala první brýle, vůbec jsem z toho neměla radost. Obroučky byly z kouřově modrošedého plastu, samy o sobě mi nepřekážely, vadilo mi, co dělají se světem. Copak má oravdu vypadat takhle? Štvalo mě to, a kdykoliv jsem mohla, brýle jsem strhla. Nejčastěji jsem to dělala, když jsme jeli večer autem: seděla jsem pohodlně opřená na zaddním sedadle s brýlemi v kapse, pneumatiky svištěly, protože vždycky, když jsem někam jeli, pršelo. Stromy, budovy a lidé náhle znovu získali tu měkce rozmazanou, nedokončenou podobu a pouliční lampy se změnily ve velká, vibrující světelná kola. Dobře jsem věděla, že mě chtějí násilím vtáhnout do všeho toho plochého, křiklavého a ostrého. Když mě nikdo nevidí, strhnu si brýle a myslím na to, že aspoň pár lidí dokáže vidět svět takový, jaký je ve skutečnosti.
přidal: Trpiš
a dodává: Jedná se o dvě mikropovídky švédské autorky Anny-Karin Palm. Zrovna tyhle povídky jako takové nemají vyloženě název, stejně jako nemají odstavce. U nás vyšly ve sbírce povídek současných švédských spisovatelek Ve skutečnosti je díra.
Je to skvelé. Neviem čo k tomu viac napísať. Chcela by som vedieť tak trefne, vtipne písať, aby sa človek zasmial a odreagoval. :)
OdpovědětVymazat