#19 František Gellner: Reflexe

František Gellner: Reflexe
 
Noc temná je. V podkrovní světnici
Lampa na jitro čeká.
Po zvětralých zdech v pusté ulici,
se reflexe krvavá smeká.
 
Půjdou –li tudy potají
opilí komunardi,
 kteří ve zbraních čekají
až Nové Jitro se zardí,
 
neb budou tudy před katem
utíkat zločinné davy,
jež okovy šíleným záchvatem
o vládců drtily hlavy,
 
neb jestliže hlouček tudy by táh
těch, kteří zbloudili z cesty,
neb samotný kdos, jenž v temnotách
vyřk kletbu nad spícími městy,
 
ať je jim to světlo signálem,
 že kdosi zde do noci čeká.
V tmách ulice po zdivu zvětralém
Se krvavá reflexe smeká.

by Dudruin
ze sbírky Po nás ať přijde potopa!

#18 Anna-Karin Palm: Ve skutečnosti je díra

Anna-Karin Palm: Ve skutečnosti je díra

Jednu dobu jsem měla ještěra, jmenoval se Greger. Byl tmavě šedozelený, měl pěkně formované drápy a dlouhý zakroucený ocas a bez jediného mrknutí mě pozoroval lesklýma očima. Věděla jsem, že je chytřejší než já, a to mě uklidňovalo. Když jsem si s ním povídala, vyplazoval úzký, růžový jazýček a mrskal s ním ve vzduchu, vždycky mě to rozesmálo. Na Gregerovi bylo zvláštní, že dokázal podle potřeby měnit velikost. Když jsem například přicházela ke škole, zmenšil se tak, že se mi pohodlně vešel do školní tašky z červeného lakovaného plastu. Ale v osmačtyřicítce, kterou jsem kažé ráno jezdila do školy, se zvětšil tolik, že zabral celé sedadlo. Seděl tam, jednu křivou nožičku přehozenou přes druhou, jazýčkem lstivě přemílal v tlamě a chrání mě před opilci a protivnými babkami. Bylo to hrozně praktické. Sestra neměla Gregera nikdy moc ráda, tvrdila, že smrdí. Jako by ještěrky smrděly! Věděla jsem, že to říka jen proto, že jí utekly ty její příšeré pakobylky a rozlezly se po celém bytě a Greger je všechny sežral. Kdepak, Greger byl nesmírně sympatický ještěr. Bohužel se jednoho dne, když si chtěl zaplavat v talíři s šípkovým protlakem, nepřiměřeně zmenšil. Nabrala jsem na lžíci kopeček šlehačky právě v místě, kde vytvářela krásnou bílou zátočinku, strčila ji do pusy a polkla. Něco mě zašimralo v krku a sestra na mě překvapeně vyvalila oči. „Právě jsi spolkla Gregera,“ vykřikla, „čouhal ti z pusy jeho ocásek!“ Nebylo mi z toho pak dvakrát dobře, ale co jsem měla dělat?

Všechno se změnilo, když jsem dostala první brýle, vůbec jsem z toho neměla radost. Obroučky byly z kouřově modrošedého plastu, samy o sobě mi nepřekážely, vadilo mi, co dělají se světem. Copak má oravdu vypadat takhle? Štvalo mě to, a kdykoliv jsem mohla, brýle jsem strhla. Nejčastěji jsem to dělala, když jsme jeli večer autem: seděla jsem pohodlně opřená na zaddním sedadle s brýlemi v kapse, pneumatiky svištěly, protože vždycky, když jsem někam jeli, pršelo. Stromy, budovy a lidé náhle znovu získali tu měkce rozmazanou, nedokončenou podobu a pouliční lampy se změnily ve velká, vibrující světelná kola. Dobře jsem věděla, že mě chtějí násilím vtáhnout do všeho toho plochého, křiklavého a ostrého. Když mě nikdo nevidí, strhnu si brýle a myslím na to, že aspoň pár lidí dokáže vidět svět takový, jaký je ve skutečnosti.




přidal: Trpiš
a dodává:  Jedná se o dvě mikropovídky švédské autorky Anny-Karin Palm. Zrovna tyhle povídky jako takové nemají vyloženě název, stejně jako nemají odstavce. U nás vyšly ve sbírce povídek současných švédských spisovatelek Ve skutečnosti je díra.

#17 Vítězslav Nezval: Manon Lescaut

Vítězslav Nezval: Manon Lescaut (1940)

Manon je můj osud.
Manon je můj osud.
Manon je všecko, co neznal jsem dosud.
Manon je první i poslední můj hřích,
nepoznat Manon, nemiloval bych.
Manon je motýl. Manon je včela.
Manon je růže, vhozená do kostela.
Manon je všecko, co neztratí svůj pel.
Manon je rozum, který mi uletěl!
Manon je dítě, Manon je plavovláska.
Manon je prví i poslední má láska.
Manon, ach Manon, Manon a Arrasu!
Manon je moje umřít pro krásu…

Manon podobná andělům,
Manon, pro niž zlořečím všem svým přátelům.
Manon. Milenko! Ach Manon! Dítě…
Manon, ach Manon, Manon! Miluji tě!
Kéž by mě vaše ruka náležela.
Chtěl bych ji spoutat zlatým prstenem.
Pak byste mně snad patřila celá!
Mé srdce hoří pro vás plamenem.
Ach Manon Lescaut, já se nepoznávám.
co bylo včera, není už.
Pučí mi vousy. Běda čím se stávám!
Ach Manon Lescaut, Manon! Já jsem muž…!
Ať spadnou cáry těchto bídných rolet!
Překážejí mně jak ten těsný šat.
Mé srdce, nesmíš, nesmíš mně tak bolet.
Já vás mám, Manon, rád…
á vás mám, Manon, rád.

připěl: Manon

#16 Sue Townsend: Tajný deník Adriana Molea

Sue Townsend: Tajný deník Adriana Molea

Úterý, 13. ledna
(...)
Napsal jsem Malcolmu Muggeridgeovi do BBC, aby mi poradil, co mám dělat, když jsem intelektuál. Doufám, že mi brzo odepíše, protože už toho začínám mít dost, být osamělým intelektuálem. Napsal jsem báseň a trvalo mi to jen dvě minuty. Dokonce i slavným básníkům to trvá dýl. Jmenuje se vodovodní kohoutek, ale ve skutečnosti není o kohoutku. Je hrozně hlubokomyslná a je o životě a takových věcech.

Adrian Mole: Vodovodní kohoutek

Kohoutek kape a nenechá mě spát,
Jezero bude tam ráno akorát.
Pro vadné těsnění zníčí se koberec,
Na nový otec se bude dřít jak blbec.
Když odchází do práce, zavírat měl by vodu.
Tati, vyměň těsnění a zaraž tu škodu!

Ukázal jsem báseň matce, ale ta se smála. Není moc bystrá. Ještě pořád mi nevyprala trenýrky na tělocvik a zítra jdu do školy. Vůbec není jako matky v televizi.

poslala: Terča

#15 Paul Verlaine: Sentimentální rozhovor

Paul Verlaine: Sentimentální rozhovor (Colloque sentimental)

Ve pustém parku, ve vlhké trávě
dva stíny mihly se právě.

Zrak mrtvý, rty svadlé jen dýší,
řeč jejich sotva kdo slyší.

Ve pustém parku, ve vlhké trávě,
duch s duchem vzpomíná právě:

— Víš,, srdce plálo nám vzňato?
— Proč měl bych vzpomínat na to?

— Zda zříš mne posud v svém snění?
Zda tušíš mne?
                     — Co bylo, není!
— Sny naše a přání zbožná?
A štěstí, polibky?
                         — Možná!

— Ten azur, ty hvězdy jak plály!
Ta naděj! — V noc prchla a v dáli.

Tak planým ovsem jdou v tiši.
Noc pouze hovor jich slyší.

přispěl: Pan Rimbaud
překlad: Jaroslav Vrchlický

#14 Sylvia Plath: Pod skleněným zvonem

Sylvia Plath: Pod skleněným zvonem

Pavučiny mi přejížděly po tvářích jemně jako motýlí křídla. Zabalila jsem se do svého černého pláště jako do vlastního lahodného stínu, otevřela jsem lahvičku s prášky a jeden po druhém jsem je polykala a zapíjela vodou.
     Napřed se nedělo nic, ale když jsem se přiblížila ke dnu lahvičky, roztančila se mi před očima červená a modrá světélka. Lahvička mi vyklouzla z prstů a já si lehla na záda.
     Ticho ustoupilo a odhalilo oblázky, mušle a všechny ty laciné pozůstatky mého života. Pak se zastavilo přesně na kraji mého zorného pole a jediným rozmachem mě odneslo do hlubin spánku.

Byla úplná tma.
    Cítila jsem tu tmu, ale nic jiného, a moje hlava se zvedala a ohmatávala ji jako nějaký červ. Někdo sténal. Pak se mi na tvář přitisklo něco velkého a tvrdého, jako kamenná zeď, a sténání utichlo.
   Ticho se vrátilo zpátky a přestalo se vlnit, stejně jako se uklidňuje temná vodní hladina poté, co pohltí vržený kámen.
Kolem se hnal studený vítr. Něco mě nesmírnou rychlostí unášelo jakýmsi tunelem dovnitř země. Pak vítr ustal. Ozval se šum jako od mnoha lidských hlasů, které se v dálce o něčem dohadují. Potom zmlkly i hlasy.
   Na oko mi dopadlo dláto a otevřelo drobnou skulinu podobnou ústům nebo otevřené ráně, kterou pronikalo světlo, než je opět vytlačila temnota. Snažila jsem se odkutálet od světla, ale ruce se mi obtáčely kolem nohou jako obvazy mumie a já se nemohla hýbat.
   Začala jsem si myslet, že jsem v nějaké podzemním sklepení osvětleném oslňujícími světly, kde je také spousta lidí, kteří se mě z nějakého nejasného důvodu snaží držet u země.
   Dláto udeřilo znovu, do hlavy mi proniklo světlo a hustou, teplou a měkkou temnotou se rozlehl hlas.
  "Mami!"

přispěla: dani-elle
13 a začátek 14 kapitoly (překlad z angličtiny Tomáš Hrách - ten bohužel také spáchal sebevraždu)