středa 16. května 2012

72# Josef Škvorecký - Legenda Emöke


A časem, velmi brzy, rozhostila se ve mně lhostejnost k té legendě, ta lhostejnost, jež nám dovoluje žít ve světě, kde denně umírají tvorové naší vlastní krve na tuberkulózu a rakovinu, v žalářích a koncentračních táborech, v dalekých tropech na krutých šílených bojištích starého světa, který zešílel krví, v šílenství zklamané lásky, pod břemenem směšně nepatrných strastí, ta lhostejnost, která je naší matkou, naší spásou, naší zkázou.

Tak se stává příběh, legenda, a nikdo ji nevypráví. A přece žije člověk, odpoledne jsou horká a marná, a člověk stárne, je opuštěn, umírá. Zbývá jen deska, jméno.  Možná ani deska, ani jméno. Ten příběh, tu legendu nosí ještě několik let někdo jiný v hlavě, a pak také umírá. A ostatní lidé nevědí nic, jako nikdy, nikdy, nikdy nevěděli nic. Jméno zaniká. I příběh, legenda. A po člověku není už ani jméno, ani vzpomínka, prázdno. Nic. Ale snad někde přece zůstává alespoň otisk, alespoň stopa slzy, té krásy, té líbeznosti, toho člověka, toho snu, té legendy, Emöke. Nevím, nevím, nevím.

Poslala: Nataša

pátek 11. května 2012

71# Charles Bukowski - Básně I., II.

jenom její boty
by mi prozářily pokoj
jak spousta svíček.

její chůze připomíná všechny věci,
které se odrážejí ve skle,
všechno,
co má smysl.

kráčí pryč.

--

život
nechat se sežrat vepřem
kterému táhne z tlamy
zatímco se citrony houpají
ve větru
žluté a naše.

poslala Dennie

neděle 22. dubna 2012

70# Milan Kundera - Směšné lásky

Tato část příběhu mohla by sloužit jako podobenství o síle krásy. Pan Záturecký, když u mne Kláru poprvé viděl, byl tak oslněn, že ji vlastně neviděl. Krása vytvořila před ní jakousi neprůhlednou clonu. Clonu světla, za níž byla skryta jako pod závojem.
Klára totiž není ani vysoká ani blond. To jen vnitřní velikost krásy propůjčila jí v očích pana Zátureckého zdání fyzické velikosti. A svit, který krása vyzařuje, propůjčil jejím vlasům zdání zlatosti.
A tak když malý muž přistoupil posléze do rohu místnosti, kde se Klára v svém hnědém pracovním hábitu skláněla křečovitě nad jakousi rozstříhanou sukní, nepoznal ji. Nepoznal ji, protože ji nikdy nespatřil.

Poslala: Aneta

středa 18. dubna 2012

69# Karel Hlaváček - Pozdě k ránu

Bylo to pozdě k ránu... Šel jsem příliš unaven polibky, jež snesly se na mne poprvé v životě jako prudká silice jarního deště. Měsíc ohlašoval bledou září zašlého zlata za řekou svůj brzký východ, a celá krajina, neurčitá, bez kontur, plující v sinavém a bázlivém světle, zdála se po celou noc již od časného večera očekávati prvých paprsků jeho. Bylo to takové zvláštní, napnuté ticho, rušené jenom táhlými a hlubokými zvuky trompet daleké vesnické nedělní hudby, která již asi dohrávala... Měsíc vyšel omrzele, zarudlý; bledl a počal se chvěti na řece; vše zdálo se klekati k společné modlitbě... A všecka ta nedospalost, touha, jemná mdloba a závrať rozlila mi v duši takovou zvláštní, delikátní a vzácnou náladu. Bylo to tak něco pro nejhlubší tóny lesního rohu, pro nejhlubší tremolla skleněných fléten, pro zádumčivé sólo zděděné violy (a ještě ztlumené kostěnou příduskou)... Vlažný melisový odvar, nahořklá vůně feniklového oleje, tlačeného do staré antiky, řezané ze zeleného egyptského dioritu žensky jemnou a neznámou aristokratickou dlaní - dlaní, postříkanou dříve silným aroma karmínového laku... Třel jsem nejdelikátnější nuance barev, vodil svou ruku k nejsubtilnějším tahům, zkoušel harmonie nejhlubších mollových akkordů a komponoval v nejnebezpečnějších klíčích a předznamenáních, než jsem přikročil k realisaci svojich visí. Chytiti vše sublimmé, tajemné, anaemické a bázlivé v delikátní mystifikaci, v ironii a v hřejivou intimitu - rozšlehnout v několika příbuzných duších krátkou modlitbou maga tu vzácnou a tajemnou náladu, zakletou ve dvě slova: pozdě k ránu - to jest má domaina, má rasion d'être.

Poslala: danka

středa 4. dubna 2012

68# C. S. Lewis - Ta obludná síla

"...Budou ty žvásty o Alcasanovi otiskovat levicové nebo pravicové noviny?"
"Oboje, milánku, oboje," informovala slečna Hardcastleová. "Copak vůbec ničemu nerozumíš? Copak není naprosto nezbytné pěstovat si pěkně rozžhavenou levici a právě takovou pravici, obě přichystané ke skoku, a dbát na to, aby se obě bály jedna druhé? Takhle my jdeme na věci. Jakákoliv opozice vůči NIKE se v pravicových novinách prezentuje jako levičácký humbuk a v levicových novinách zase jako pravičácký. Když se to povede pořádně, obě strany se budou snažit jedna druhou přetrumfnout v tom, jak nás co nejlépe podpořit - jak vyvrátit protivníkovy pomluvy. Samozřejmě, že jsme apolitičtí. Každá skutečná moc je apolitická."
"Nevěřím, že s tím uspějete," ozval se Marek. "Určitě ne v novinách, které čtou vzdělaní lidé."
"To svědčí o tom, že jsi pořád ještě v mateřské školce, drahoušku," usadila jej slečna Hardcastleová. "Copak sis ještě neuvědomil, že je to právě naopak?"
"Jak to?"
"Prostě proto, že vzdělaný čtenář se dá nejlíp obalamutit, ty hlupáku. Potíž máme s těmi ostatními. Kdypak jsi potkal dělníka, který věří novinám? Považuje za samozřejmé, že otiskují jen propagandu, a nečte úvodníky. Kupuje si noviny jen proto, aby se dozvěděl výsledky fotbalových zápasů a černou kroniku, kde se píše o tom, jak nějaké děvče vypadlo z okna a jak policie našla mrtvolu v bytě v Mayfair. Pro nás představuje problém dělník. Musíme ho převychovat. Ale vzdělanci, ti, kteří čtou intelektuálské týdeníky, ti převychovávat nepotřebují. Ti jsou v pořádku. Ti věří všemu."

Poslala: Eliška
Zaujalo mě, že každý díl je napsaný úplně jinak, něco se dá číst jako sci-fi, něco jako fantasy, někde je hodně filozofie a vždycky jde o souboj dobra se zlem :) Posílám úryvek ze třetího dílu (Ta obludná síla), který podle mě dobře odráží současnou situaci, ačkoliv kniha byla napsána krátce po válce. 

neděle 1. dubna 2012

67# Robert Graves - I, Claudius

Athenodorus was a stately old man with dark gentle eyes, a hooked nose and the most wonderful beard that surely ever grew on human chin. It spread in waves down to his waist and was as white as a swan's wing. I do not make this as an idle poetical comparison, for I am not the sort of historian who writes in pseudo-epic style. I mean that it was literally as white as a swan's wing. There were some tame swans on an artificial lake in the Gardens of Sallust, where Athenodorus and I once fed them with bread from a boat, and I remember noticing that his beard and their wings as he leaned over the side were of exactly the same colour.
Athenodorus used to stroke his beard so slowly and rhytmically as he talked, and told me once that it was this that made it grow so luxuriantly. He said that invisible seeds of fire streamed off from his fingers, which were food for the hairs. This was a typical Stoic joke at the expense of Epicurean speculative philosophy.

Poslala: Nikol

neděle 4. března 2012

66# Gustav Meyrink - Hašiš a jasnozřivost

Z deníku Gustava Meyrinka

Dnes, 7. srpna 1930, kolem 10. hodiny ranní, mi po dlouhé mučivé noci náhle spadly klapky z očí, a tak už teď vím, co je ve skutečnosti smyslem všeho bytí.
Neměli bychom pomocí jógy měni sami sebe, ale měli bychom jaksi vytvářet Boha. Po křesťansku řečeno: "Nemáme Krista následovat, máme ho sejmout z kříže."
Toho starého muže, jak ho stále v dálce vidím, bych tedy měl korunovat, odít do purpuru a učinit ho pánem svého života. Teď ho vídám s korunou a oděného v purpurový háv. Čím dokonalejší je on, tím spíše pomůže mně. On je tedy tím žadatelem a já se toho zúčastním jen tehdy, splyne-li se mnou v jediný celek. Neboť on je vlastně mé vlastní já. "On poroste, zatímco já se budu ztrácet." (To je smysl řeči Křtitelovy.)
Dosud bylo chybou a příčinou veškerého mého utrpení, že jsem tohle všechno jasně nechápal, ale věřil jsem, že musím zdokonalovat já sám sebe, a ne jeho. Tantrická cvičení jsou tedy jako veškerá askeze mylná, vedou do zkázy a jsou tou nejpravější černou magií.

Poslala: danka
Tak posílejte, naši čtenáři, jinak vás mými příspěvky unudím k smrti :)

pátek 10. února 2012

65# Pierre Jean Jouve - Hekaté

Před nějakým časem zažila Kateřina Chrchlavá banální příhodu. Kateřina Chrchlavá, jaké jméno, není-liž pravda? Jméno, jež může náležet jen nějaké bolestiplné bytosti.
Kateřina Chrchlavá seděla ve vlaku jedoucím do Paříže nevím odkud, snad z Basileje, nebo z Marseille. Chrchlavá je krasavice. Vlak jel celou noc, ale bylo to v druhé třídě, a nikdo nebyl hezký na pohled. V Kateřinině oddělení byli však dva muži. Jeden z těchto mužů (statný, snědý, energický, vzpomínám si jasně) nezamhouřil oka od chvíle odjezdu, aby nic nepropásl z dřímající Kateřiny.
Na nádraží Kateřinu nikdo neočekával; filmovou herečku, která natáčela v horách nebo u moře a vrací se, nikdo nečekává. Kateřina svými dlouhými nohami mrštně seskočila na nástupiště a ihned zmizela. Snědý muž marně se pokoušel ji sledovat. Kateřina si odnášela lítost, nebo řekněme divný pocit. 

(...)
„Nenávidím film,“ pravila dosti suše Kateřina. „Je to mé řemeslo.“
„Jak se mi líbíte. Nic není tak velké jako odmítat to, čím jsme.“
„Vy se mi také čím víc líbíte, přiznávám se,“ pravila Kateřina.

Poslala: Dagmar