A časem, velmi brzy, rozhostila se ve mně lhostejnost
k té legendě, ta lhostejnost, jež nám dovoluje žít ve světě, kde denně
umírají tvorové naší vlastní krve na tuberkulózu a rakovinu, v žalářích a
koncentračních táborech, v dalekých tropech na krutých šílených bojištích
starého světa, který zešílel krví, v šílenství zklamané lásky, pod
břemenem směšně nepatrných strastí, ta lhostejnost, která je naší matkou, naší
spásou, naší zkázou.
Tak se stává příběh, legenda, a nikdo ji nevypráví. A přece
žije člověk, odpoledne jsou horká a marná, a člověk stárne, je opuštěn, umírá.
Zbývá jen deska, jméno. Možná ani deska,
ani jméno. Ten příběh, tu legendu nosí ještě několik let někdo jiný
v hlavě, a pak také umírá. A ostatní lidé nevědí
nic, jako nikdy, nikdy, nikdy nevěděli nic. Jméno zaniká. I příběh, legenda. A
po člověku není už ani jméno, ani vzpomínka, prázdno. Nic. Ale snad někde přece
zůstává alespoň otisk, alespoň stopa slzy, té krásy, té líbeznosti, toho
člověka, toho snu, té legendy, Emöke. Nevím, nevím, nevím.
Poslala: Nataša
Žádné komentáře:
Okomentovat