54# Ivan Olbracht: Golet v údolí

"Víš, 'Git morgn!', to není dobré jitro, protože morgn neznamená ráno, nýbrž zítřek. A goj* je kůň. Ti myslí jen na dnešek, na teď, na hned. Ale my myslíme dále. Alespoň na zítřek. Alespoň."

(...)

Ryba není ryba a jen lidé nevědomí a s hluchými nitry se na ni mohou tak dívati. Všimli jste si někdy úžasně smutných rybích očí? Ryba toť snad i židovská duše, zavržená, ze všech nejnešťastnější, a právě proto němá. Do ryb se vtělují duše od tváře Hospodinovy zahnané, protože potupily bližního, a může je vysvoboditi jen zbožný Žid, sní-li ji zbožně o jednom ze tří šabesových jídel. Ach, Brano, nešťastná Brano, příští smutná rybo, rybo navždy mlčenlivá, kterak tebe vzdechnutím nepolitovati? A najdeš, Brano, rybo Brano, zbožného, který tě sní?

(...)

Oči Hany Karadžičové, kdysi nejkrásnější oči z celé Polany, oči mandlového tvaru, neslýchaně velké, černé a hluboké až k zatočení hlavy, s dlouhými brvami, tlumícími v sladkost lesk, který by se bez nich mužskému sdci jen těžce snášel, tyto nejúžasnější oči celé země se staly smutnými a smutnými zůstanou až do chvíle, kdy je drahý Ivo (dej Bůh, aby to byl on!) zatlačí stříbrným penízem. A velmi se podobá pravdě, že podivný lesk jejich hloubek zdědí i děti Hanele Šafarové.

    Ivo Karadžič s chotí Haničkou, rozenou Šafářovou, oznamují...

    Pane Bože, jak to divně zní!

    Jak gojsky to zní! Jakou změnu nezpůsobí čárka a háček a jak pravdu mají lidé moudří a vědoucí, když říkají: "Židovstvo jest řetěz! Otřeste jediným jeho článkem a otřese se celý! Přidejte čárku nebo uberte puntík a zničili jste vše!"

*každý, kdo není Žid

Poslala: La Petite Kaya

53# Ladislav Fuks: Spalovač mrtvol

Po večeři pan Kopfrkingl nebeskou políbil a řekl: ”Pojď, nevýslovná, dřív než se svlékneme, připravíme koupelnu.” A vzal židli a šli, dívala se na ně kočka. ”Je tu horko,” řekl pan Kopfrkingl v koupelně a postavil židli pod ventilátor, ”asi jsem to přehnal s topením. Otevři ten ventilátor, drahá.” Když Lakmé vylezla na židli, pan Kopfrkingl jí pohladil lýtko, hodil jí smyčku na krk a s něžným úsměvem jí řekl: ”Co abych tě, drahá, oběsil?” Usmála se na něho dolů, snad mu dobře nerozuměla, on se usmál též, kopl do židle a bylo to. V předsíni si vzal kabát, šel na německou kriminálku a do protokolu nadiktoval: ”Udělala to zřejmě ze zoufalství. Měla židovskou krev a nesnesla žít po mém boku. Snad tušila, že se s ní dám rozvést, že se to nesrovnává s mou německou ctí.” A sobě v duchu řekl: ”Litoval jsem tě, drahá, litoval. Byla jsi skleslá, zamlklá, ovšem, jak by ne, ale já jsem tu oběť jako Němec přinést musil. Zachránil jsem tě, drahá, před utrpením, které by tě jinak čekalo. Jak bys byla, nebeská, s tou svou krví v tom novém šťastném, spravedlivém světě trpěla...”

Poslala: crazy pig

52# Richard Bach: Iluze

Při rozhlasovém diskusním pořadu Jeffa Sixe jsem viděl takového Donalda Shimodu jako nikdy dříve. Relace začala v devět hodin večer a vysílali jí až do půlnoci. Sixe se napřed zeptal, zda na létání po celé zemi ve starém letounu a vození v něm lidí není něco nezákonného. Odpověď zní – Ne, nic nezákonného na tom není, letadla podstupují stejně důkladné prohlídky jako kterákoli trysková letadla. Jsou dokonce bezpečnější a pevnější, než většina moderních strojů vyrobených z plechů. A je k tomu třeba pouze pilotní oprávnění a povolení od farmáře –. Ale Shimoda tuto odpověď nepoužil.
„Nikdo nám nemůže zabránit, abychom nedělali co dělat chceme, Jeffe!“ Je to pravda, ale postrádalo to takt, který vyžaduje veřejné vystoupení před posluchači rádia, kteří se chtějí dozvědět něco o letadlech létajících z místa na místo. Minutu po tomto jeho vystoupení začal na Sixově stole blikat telefon z režie.
„Na lince číslo jedna máme telefonujícího,“ řekl Sixe, „můžete mluvit paní!“
„Jsem ve vysílání?“
„Ano paní, jste ve vysílání a naším hostem je letec, pan Donald Shimoda, pokračujte vysíláme vás,“ odpověděl Sixe.
„Dobře, ráda bych řekla tomu muži, že ne každý může dělat co chce a že někteří lidé musí pro
své živobytí pracovat a mít trochu víc zodpovědnosti než lítat kolem dokola s nějakým lunaparkem!“
„Lidé, kteří si vydělávají prací na živobytí dělají právě to, co si přejí dělat. Stejně tak jako lidé, kteří se živí hraním.“
„Písmo říká – Potem svého těla budeš získávat svůj chléb a v pokoře z něho budeš jísti.“
„Máme plnou volnost konat i tímto způsobem, jestliže chceme.“
„Chm, dělejte si co chcete. Unavují mě lidé jako vy, kteří říkají – Dělejte si co chcete, dělejte si co chcete –. Nechte každého ať zdivočí a oni zničí svět. Už teď ho ničí! Podívejte se co se děje se zelení a řekami a s moři…!“
„To je v pořádku, ničí-li se svět. Můžeme stvořit a vybrat si tisíce milionů jiných světů. Když budou lidé chtít planety, budou existovat takové, na kterých se dá žít.“ Bylo to špatně propočítané na uklidnění volajících. Díval jsem se na Shimodu v úžasu. Mluvil ze svého hlediska perspektiv mnohonásobných životů, poznání které už předem může očekávat, že se si připamatuje. Žena přirozeně předpokládala, že se rozhovor týká reality tohoto jediného světa. Se zrozením na začátku a smrtí na konci. Věděl o tom! Proč si toho nevšímal?

Poslala: Daniela

51# Václav Hrabě: Blues

jsi klidným požehnáním mého klidu veškerého
pojď a zahřej mé studené myšlenky
ať nahé vyběhnou a nevrátí se až ráno
jsi prokletí které jsem si vyprosil
pro klid své zadlužené duše
pojď a vyprovázej mě
na cestě šílenou bezednou nocí

zatápím v kamnech svazkem básní
abych ještě jednou uviděl horký vzduch
padat na zavřená víčka oken
tak dlouho až na růžence stydnoucí páry
na fialovém nebi skel na chvíli vyvolají
tvou noční tvář zpocenou milováním

jsi soumrak cigaret upálených
k větší slávě tvojí
pojď a zatemni mě nahýma očima
tohle nestydatě kruté ráno
někde přes cestu mé nedospělé mysli
leží tvůj ztracený vlas
jsi dar krutosti který mi byl odepřen
přiď ať se konečně naučím
zabíjet tvým stínem
vtíravý ranní ptačí křik

Poslala: Dana

50# Simone de Beauvoir: Pozvaná

Usmál se náhle důvěrně na Alžbětu: „Proč nejíš?“

„Nemám hlad,“ řekla Alžběta. Takhle to nemohlo dlouhou vydržet, záhy začne trpět. Už to cítila.

„To máš hezké oblečení,“ řekl Guimiot a dotkl se jeho ženskou rukou hedvábného pyžama. Jeho ruka začala jemně naléhat.

„Ne, nech mě,“ řekla Alžběta unaveně.

„Proč? Ty už mě nemáš ráda?“ zeptal se Guimiot a v jeho hlase zazněl nádech smyslné spoluviny, ale Alžběta už nevzdorovala. Líbal ji na šíji, za ucho, směšnými drobnými polibky, člověk by řekl, že chroustá trávu. Aspoň to oddalovalo okamžik, kdy bude nutno myslet.

„Jak jsi chladná,“ řekl s jakýmsi podezřením. Jeho ruka vklouzla pod látku a s přivřeným očima ji zkoumavě prohlížel. Alžběta mu dala napospas svá ústa a zavřela oči. Nemohla snést ten pohled, pohled profesionála, ty zkušené prsty, které rozsévaly po jejím těle déšť hebounkých lichotek. Cítila náhle, že jsou to prsty specialisty, které mají tak přesné znalosti jako prsty maséra, kadeřníka nebo dentisty. Guimiot prováděl svědomitě svou mužskou práci. Jak mohla přijímat tuto shovívavost plnou ironie?

Pohnula se, aby se vyprostila, ale všechno v ní bylo tak těžké a ochablé, že dříve než se vztyčila, ucítila, jak se na ni tiskne Guimiotovo nahé tělo. Snadnost, s níž se uměl svlékat, byl zřejmé také součástí jeho řemesla. Bylo to poddajné a jemné tělo, které se až příliš zmocňovalo jejího těla. Těžké polibky a tvrdé objetí Claudovo… Pootevřela oči. Kolem Guimiotových úst vytvářela rozkoš vrásky, jeho oči vypadaly jako šikmé. Teď už myslel jenom na sebe s lačností požívače. Zavřela zase oči a zachvátilo ji palčivé pokoření. Spěchala, aby to už bylo skončeno.

Mazlivým pohybem přitiskl Guimiot svou tvář na Alžbětino rameno. Ona si opřela hlavu o podušky. Ale věděla, že už nebude spát. Teď to tady bylo, už nebylo pomoci; nebylo vyhnutí, musela trpět.

Poslala: Dagmar

Pozor pozor, hlášení

Jak se můžete dočíst v sloupci napravo, Le Café Voltaire teď spravuje Dana F., což jsem já. Proběhlo pár změn, díky nimž můžete třeba v úryvcích listovat podle roku vzniku nebo podle uměleckého směru díla (horní lišta). Taky nás můžete podpořit na Facebooku. A nejviditelnější změnou je shození starého kabátu a ožití v nových barvách. Doufám, že se vám nová podoba blogu bude líbit :)

49# F. M. Dostojevskij: Idiot

"Je to hloupá historka, tedy zkrátka,"začal generál sebevědomě. "Předloni, ano! zrovna když se začalo jezdit po nové ...ské dráze, potřeboval jsem si zařídit velmi důležité věci ohledně mé výslužby, zakoupil jsem si tedy jízdenku první třídy a již v civilním plášti vejdu do kupé, usednu a kouřím. Totiž kouřím dál, zapálil jsem si už předtím. Byl jsem v oddělení sám, Kouřit se smí i nesmí, jako obvykle něco mezi obojím a také podle kabátu. Okno je otevřeno. Náhle, před posledním zapískáním, usedly proti mně dvě dámy s muflíkem; přišly v poslední chvíli; jedna je oblečena nádherněji, v bledě modré, druhá skromněji, v černém hedvábí a s pláštěnkou. Dosti hezké, tváří se povýšeně a rozmlouvají anglicky. Já přirozeně nic, sedím a kouřím. Trochu jsem se sice zarazil, ale okno bylo otevřené, kouřím tedy do okna. Muflík se choulí na kolenou bledě modré dámy, malilinký, do hrsti by se mi vešel, černý s bílými tlapkami, inu vzácnost. Obojek má stříbrný s rytinkou. Já nic. Jenom pozoruji, že se dámy nějak mračí, patrně kvůli doutníku. Jedna se dívá lorňonem ze želvoviny. Já zase nic, protože nic neřekly. Kdyby řekly, upozornily, požádaly, vždyť k tomu máme přece jazyk! Ne, ony mlčí ... Najednou, a to vše, podotýkám, bez nejmenšího upozornění, ale dočista znenadání, zrovna jako by se pomátla - vytrhne mi bledě modrá dáma doutník a šup s ním z okna. Vlak uhání a já koukám jako vyjevený. Je to divoška, nejdivočejší divoška, třebaže urozená, plnoštíhlá vysoká blondýna s tvářemi ruměnými (až přespříliš) a blýská po mně očima. Beze slova, velmi zdrořile, s dokonalou zdvořilostí vztáhnu dva prsty k muflíkovi, vezmu ho jemně za obojek a šup s ním z okna za doutníkem. Jenom kvikl! Vlak uhání dál..." 

Poslala: Veronika

48# J.Keller, L.Tvrdý: Vzdělanostní společnost? Chrám, výtah a pojišťovna

Jan Keller, Lubor Tvrdý: Vzdělanostní společnost? Chrám, výtah a pojišťovna

Poté, co se školy otevřely nejširším vrstvám, jsou v nich stále více potřební strážci, nikoliv učitelé. Odtud kompletní změna kritérií pro výběr učitelů: vyžadují se poradenské a psychopedagogické schopnosti, zvládání technik animace, orientace v sociálních problémech, kompetentnost tváří v tvář rostoucí delikvenci a násilí. Teprve na druhém místě zůstávají kvality intelektuální, protože ty nejsou tím nejdůležitějším, co vyžaduje hladké fungování systému školství.
    Ani ředitelé škol už nejsou tak často vybíráni z řad profesorů, kteří toho dosáhli nejvíc po stránce odborné a pedagogické. Stále častěji se jimi stávají profesionálové na řízení, schopní administrátoři bez jakéhokoliv vztahu ke vzdělávání, specialisté na sociální asistenci, v některých případech dokonce odborníci na delikvenci a na sociálně problémové čtvrti. To vše je důkazem toho, že mladí mají být především ohlídáni, nikoliv vzděláváni. (…)

    Výsledkem je, že na bakalářském stupni vysokých škol jsou pravidlem přeplněné posluchárny pro 500 a více studentů, kde začínající studenti vyučují obsahy svých doktorských prací. Nevadí, že nic jiného neumějí, protože zde nejde ani tak o vědění jako o zaparkování mladých. „Bakalářské stupně univerzit tak dnes připomínají obří tankery unášené proudem, kterým nikdo neudává kurz a které žádný přístav nečeká“. 


poslala: Dana Faltusová