76# Milorad Pavić - Posledná láska v Carihrade

- Beda mi, - zašepkala.

- Čo ti je?

- Mám návštevu.

- Akú návštevu?

- Nejakú malú bolesť pod srdcom, čo narieka ako malý hlad. Či presnejšie, mám malý hlad, čo hľadá bolesť.

- Dalo by sa povedať, že si mala návštevu skôr, a táto bolesť a hlad na dne duše zvyčajne po návšteve prídu samy; nebol som ten, čo nosí bielu bradu v čiernej. Viem, do ktorého pohára sa nedolieva.

- Beda mi! Do ktorého?

- Do plného, to vieš aj ty.

- Nevieš ty nič. Rozum ti funguje len po uši. Vieš, koľko ich prenocovalo pod týmito vlasmi?

- Neviem.

- Ech, veru, neviem to ani ja. Ale viem, že s týmto hladom som sa narodila.

S týmito slovami Petra podišla k oknu a vybrala z črepníka steblo pichľavej trávy, vložila si ho do úst, zaviazala ho jazykom na uzol a ten potom ukázala Sofronijovi.

- Dokonalé! Už to nebolí... A ty? Ja by som povedala, že si ženský chlieb ešte neokoštoval. Je to tak? Nevieš sa pozerať tretím okom? Ale, ale, neboj sa. Aj hodinami, čo zastali, prejde presný čas. Poď, naučím ťa, ako sa modlí štyrmi rukami - ak mi niečo prezradíš.

- Čo?

- Uhádni, ako sa volá môj ľavý prsník.

- Neviem.

- A pravý?

Poslala: Chantal Prym

75# Jurij Doľd-Mychajlyk - Velká hra

Henrich sa pritajil za kameňom, tuho stisol pištoľ a z oboch nespúšťal oči. Približovali sa. Keď boli od neho asi na šesť metrov, odrazu vyskočil z úkrytu a hlasito, ba od vzrušenia až príliš hlasito skríkol:

- Haut les mains! Ruky hore!

Partizáni ledva chápali, čo sa robí+ zastali, a keď videli na seba namierenú pištoľ, pomaly dvíhali ruky. 

Henrich zbadal, že mladší akosi podozrivo pohol rukou. 

Ľavou rukou vytrhol ešte jednu pištoľ a prísne ho napomenul: 

- Nespúšťajte ruky!

Partizáni ani skamenení hľadeli do hlavní pištolí. 

- Ak ma poslúchnete, ručím vám nielen za život, ale i za slobodu, - povedal Henrich, rýchle zmeniac tón. 

- Klame! - zahundral zlostne starší partizán. 

- Máte možnosť vybŕdnuť so zdravou kožou. Ale nesmiete zabudnúť: ak sa pokúsite spustiť ruky alebo dotknúť sa zbrane, budem strieľať. A strieľam tak, že po výstrele by vaša rodina mohla len spomínať na vaše dušičky. 

Starší partizán spýtavo pozrel na mladšieho. 

- Hneď, len čo sa mu obrátime chrbtom, nás odbachne, - zamrmlal nasršene mladší. 

- A čo mi teraz bráni, žeby som vás zastrelil, keď mám v rukách dve pištole? Treba len stisnúť kohútik - a obaja ste na onom svete... Reči sú tu daromné. Ale jedno vám radím: partizáni majú mať vždy zbrane v ruke, a nie vo vreckách; vy sa tu prechádzate ani v kúpeľoch, a nazdáte sa, že ste vojakmi! No, dosť bolo rečí. Tournez-vous! A behom!

Mladší sa obrátil a pomaly vykročil. za ním sa pobral aj starší. Spočiatku šli ticho, vari ešte čakali, kedy dostanú guľku do tyla, no čoraz väčšmi pridávali do kroku, napokon už bežali a z času na čas sa obzreli. 

Aj Henrich zamieril ku svahu plošiny. Partizáni už boli neďaleko skaly a pozorne sledovali, čo robí ten čudný nemecký dôstojník. Goldring vľúdne zakýval svojim nedávnym zajatcom a rýchle schádzal z plošiny. 

Keď partizáni dobehli ku skale, Henrich bol už ďaleko. Maquisti uvideli len dvoch jazdcov cvalom uháňať po ceste do mesta. 

- Rozumieš tomu? - spýtal sa udivene starší mladšieho. 

- Ani zbla.

Poslala: Lenka

Pozn.: Ve slovenštině se kniha jmenuje Sám vojak v poli.

74# J. H. Krchovský - Mladost - Radost...

Je toho najednou teď trochu moc
po ránu večer a po něm zase noc
naděje, zklamání, touha a dost
tak jako včera je vše marnost nad marnost

Bůhví co bude dnes, natož co zítra
hlavně jen usnout a dožít se jitra
stejně jak dnešek ne, i zítřek není
hlavně zas ulehnout, dožít se snění

Dnes jsem se hloupě ptal na den, prý:
Co je dnes?
dneska je středa a zítřek čas neodnes

zítřek je připraven, čeká mne za rohem...
kdo jiný nežli já? Jsem sobě sám bohem!

Poslala: Aneta

73# Ladislav Klíma - Slavná Nemesis

A v polosnu vystupovaly tyto myšlenky: "Co bude as dnes k obědu? - Eh, stát to bude jako tak za hovno! Či snad proboha budu muset žrát zas ty její sračky? Eh, co na tom! Skočil jsem psu, čtrnáct dní chcíplému, s plotu na břicho, on se vyblil, já to ochutnal - a bylo to na mou duši lepší než sračky, které ona ukuchtí... Tenkrát ještě chodila - kruci prdel! docela jsem zapomněl, že už dva měsíce chcípá, já sám vařím! Žil jsem jako pan Brouček docela v minulosti - větším právem než on, protože "empirická skutečnost" neexistuje a jen idea a iluse jsou reální. - Kdy už jednou pojde? Včera - mordie! sláva!
Vyskočil na podlahu, řičel a psí jeho tvář zářila slastí. - Včera večer udělalo se jí tak, že jsem si řekl: "Vydrží-li do rána, bude to zázrak!" Jistě je už pošlá! sláva! Nemůže ani jinak být! Co jsem se jí nadával arseniku, cyankali - padesát velryb by zcepenělo - ale na ženskou kampak s tou flintou! Ale jednou i hovno přestane kouřit!

Poslala: Dana

72# Josef Škvorecký - Legenda Emöke

A časem, velmi brzy, rozhostila se ve mně lhostejnost k té legendě, ta lhostejnost, jež nám dovoluje žít ve světě, kde denně umírají tvorové naší vlastní krve na tuberkulózu a rakovinu, v žalářích a koncentračních táborech, v dalekých tropech na krutých šílených bojištích starého světa, který zešílel krví, v šílenství zklamané lásky, pod břemenem směšně nepatrných strastí, ta lhostejnost, která je naší matkou, naší spásou, naší zkázou.

Tak se stává příběh, legenda, a nikdo ji nevypráví. A přece žije člověk, odpoledne jsou horká a marná, a člověk stárne, je opuštěn, umírá. Zbývá jen deska, jméno.  Možná ani deska, ani jméno. Ten příběh, tu legendu nosí ještě několik let někdo jiný v hlavě, a pak také umírá. A ostatní lidé nevědí nic, jako nikdy, nikdy, nikdy nevěděli nic. Jméno zaniká. I příběh, legenda. A po člověku není už ani jméno, ani vzpomínka, prázdno. Nic. Ale snad někde přece zůstává alespoň otisk, alespoň stopa slzy, té krásy, té líbeznosti, toho člověka, toho snu, té legendy, Emöke. Nevím, nevím, nevím.

Poslala: Nataša

71# Charles Bukowski - Básně I., II.

jenom její boty
by mi prozářily pokoj
jak spousta svíček.

její chůze připomíná všechny věci,
které se odrážejí ve skle,
všechno,
co má smysl.

kráčí pryč.

--

život
nechat se sežrat vepřem
kterému táhne z tlamy
zatímco se citrony houpají
ve větru
žluté a naše.

poslala Dennie

70# Milan Kundera - Směšné lásky

Tato část příběhu mohla by sloužit jako podobenství o síle krásy. Pan Záturecký, když u mne Kláru poprvé viděl, byl tak oslněn, že ji vlastně neviděl. Krása vytvořila před ní jakousi neprůhlednou clonu. Clonu světla, za níž byla skryta jako pod závojem.
Klára totiž není ani vysoká ani blond. To jen vnitřní velikost krásy propůjčila jí v očích pana Zátureckého zdání fyzické velikosti. A svit, který krása vyzařuje, propůjčil jejím vlasům zdání zlatosti.
A tak když malý muž přistoupil posléze do rohu místnosti, kde se Klára v svém hnědém pracovním hábitu skláněla křečovitě nad jakousi rozstříhanou sukní, nepoznal ji. Nepoznal ji, protože ji nikdy nespatřil.

Poslala: Aneta

69# Karel Hlaváček - Pozdě k ránu

Bylo to pozdě k ránu... Šel jsem příliš unaven polibky, jež snesly se na mne poprvé v životě jako prudká silice jarního deště. Měsíc ohlašoval bledou září zašlého zlata za řekou svůj brzký východ, a celá krajina, neurčitá, bez kontur, plující v sinavém a bázlivém světle, zdála se po celou noc již od časného večera očekávati prvých paprsků jeho. Bylo to takové zvláštní, napnuté ticho, rušené jenom táhlými a hlubokými zvuky trompet daleké vesnické nedělní hudby, která již asi dohrávala... Měsíc vyšel omrzele, zarudlý; bledl a počal se chvěti na řece; vše zdálo se klekati k společné modlitbě... A všecka ta nedospalost, touha, jemná mdloba a závrať rozlila mi v duši takovou zvláštní, delikátní a vzácnou náladu. Bylo to tak něco pro nejhlubší tóny lesního rohu, pro nejhlubší tremolla skleněných fléten, pro zádumčivé sólo zděděné violy (a ještě ztlumené kostěnou příduskou)... Vlažný melisový odvar, nahořklá vůně feniklového oleje, tlačeného do staré antiky, řezané ze zeleného egyptského dioritu žensky jemnou a neznámou aristokratickou dlaní - dlaní, postříkanou dříve silným aroma karmínového laku... Třel jsem nejdelikátnější nuance barev, vodil svou ruku k nejsubtilnějším tahům, zkoušel harmonie nejhlubších mollových akkordů a komponoval v nejnebezpečnějších klíčích a předznamenáních, než jsem přikročil k realisaci svojich visí. Chytiti vše sublimmé, tajemné, anaemické a bázlivé v delikátní mystifikaci, v ironii a v hřejivou intimitu - rozšlehnout v několika příbuzných duších krátkou modlitbou maga tu vzácnou a tajemnou náladu, zakletou ve dvě slova: pozdě k ránu - to jest má domaina, má rasion d'être.

Poslala: danka